#6805 od Sára
28 říj 2019 13:48
Tvor, který tam stál a ho zkoumavě pozoroval, byl typickým představitelem své rasy – vyšší než Doktor, se štíhlým, ale svalnatým, sametově černým trupem, jemuž z každého ramene mu vyrůstaly dvě horní končetiny, s dlaněmi obrácenými opačným směrem.
A stejně zdvojená byla i obličejová část jeho hlavy, jíž dominovaly velké složené oči. Jak tak hleděl současně dopředu i dozadu, připomínal starořímského boha Januse.
Maličký mozek v hlavě však ovládal jen základní životní pochody, instinkty a metamorfózu dolních končetin. Tohle byl crú - vynikající běžec a plavec s minimální potřebou spánku.
El, jeho symbiont a centrum skutečné inteligence, se skrýval uvnitř těla, chráněn kokonem dostatečně silným, aby vydržel i masivní crú-ovo poranění. A kdyby k tomu přece jen došlo, dokázal -el vyslat telepatické volání, které přimělo každého příslušníka jeho rasy přispěchat na pomoc.

„Podle mých informací jste vy dva nastoupili a nechali se sem odvézt naprosto dobrovolně.“
„Má to ‚sem‘ nějaké jméno?“zeptal se Doktor.
„Jistě. Tohle je školní loď Cráámae-an-sri, určená k exkurzím v hlubokém vesmíru pro studenty posledního agameónu. Já jsem Hhlang,“ zvedl crú-el levý pár paží v tradičním pozdravu, „ a zodpovídám za ni. Bohužel.“
„Bohužel? Nějaký problém? Tedy krom toho, že jste převlečení za pozemšťany ukradli člověka. Patrně k laboratornímu cvičení. Protože já jsem, milý Hhlangu, nemluvil o sobě a o Donně, ale o tom muži na nosítkách, kterého jste odsud odvezli. A kterého, jak pevně věřím, jste zatím nestihli rozpitvat.“
„Protože to byste mě opravdu naštvali,“dodal, když viděl, jak sebou Hlang při slově „rozpitvat“ trhnul. „A naštvat Pána času bych vám teda vážně nedoporučoval…“

„Přestaň na toho chudáka pouštět hrůzu, Doktore!“
Donna, která se mezitím zvedla z podlahy, byla ještě maličko pobledlá, ale oči už jí bystře rejdily kolem.
„Co se stalo? Usnula jsem?“
„Tak trochu,“ řekl opatrně Doktor.
„ A tohle je Felspoon? Chtěli jsme přece na Felspoon… nebo ne?“ znejistěla, když si všimla, jak vytřeštěně na ni hledí.
Výraz jeho tváře ji polekal. „Hej, jsi v pořádku?“
„Já? Jistě. A ty?“
„No samo, proč bych nebyla? Hele, přestaň si ze mě utahovat a radši mě představ tady… počkat, nemá být Felspoon neobydlený? Jen s horama, co se kývají ve větru?“
„Nevím, o čem to mluvíš. A krom toho - jsme na odchodu. Jen si vezmeme zpátky Tima a vrátíme se, odkud jsme přišli.“
„Kdo je Tim?“
„Netuším. Tvůj snoubenec, možná manžel…záleží na tom? Prostě ho sbalíme a jdem.“
S důrazem na poslední větě se Doktor otočil ke Hhlangovi, který mlčky sledoval jejich rozhovor. Ale Donna byla k nezastavení.
„Snoubence? To je vtip? Jedinýho snoubence, co jsem kdy měla, mi sežrala ta racnosská pavoučice, vzpomínáš si?“
„Já ano, ale ty bys neměla,“zamumlal, ale ona ho slyšela.
„Máš pravdu, bez téhle vzpomínky bych se obešla. Ale na druhé straně, nebýt toho, nepotkala bych a tě neprožili bychom…“
„Promiňte,“ vmísil se s neskrývaným údivem Hhlang. „Vy jste se opravdu setkali s Matkou Racnossů?“
„S Císařovnou,“ upřesnila Donna. „A Matkou vlastně taky.“
Vybavila si tu skrumáž hemžících se tvorů (Moje děti! Moje děti!), které Doktor utopil ve vodách z Temže, a otřásla se.
„A jaká je? Povězte mi o ní něco.“
„No, jak to jen říct…prostě není to někdo, koho bych si pozvala domů na čaj.“
„Na čaj?“ Hhlang vypadal trochu zmateně.
„Ó, ano, čaj,“ zasáhl Doktor, docela vyděšený Donninou plynulou crú-elštinou. TARDIS tu nebyla, aby překládala, takže jeho společnice měla evidentně pořád v hlavě znalosti Pána času.
„Extrakt z lístků pozemské rostliny čajovníku pravého, moc dobré na mozkové synapse, vřele doporučuju. Donno… na vteřinku, jen ty a já. Hned!“ řekl přísně a natáhl k ní ruce.
Hbitě ucukla, jako by tušila, co má za lubem. „Žádný šmajchlování, ufoune! Jdeme pro Tima, ať už je to kdokoliv. Chtěls ho odsud přece odvézt v celku, ne?“
„Správně. Hhlangu, veď nás!“
Čím dřív se dosud dostanou, tím dřív se mu zase podaří Donně vymazat paměť. A když Hhlagovi pohrozí Stínovým prohlášením, určitě nebude s vydáním těla dělat problémy.
Cestou zatahala Donna Doktora za rukáv:
„Poslyš, je to trošku trapný, že jsem všecko zaspala, ale nemám tucha, kde to jsme, a kdo je on,“zašeptala, poněkud znervóznělá Hhlangovou dozadu obrácenou tváří, která je stále pozorovala.
„Školní loď Cráámae-an-sri, ředitel Hhlang.“
„Cráámae-an-sri? To jako fakt? Proboha, kdo může pojmenovat cokoliv souvisejícího se školou Sedmé nebe?“
„Crú-elové přece. Sedmé nebe je nejvyšší stupeň poznání, jakého mohou dosáhnout. Prostá motivace, nic víc.“

Kráčeli dlouhou chodbou s nespočtem dveří, ze kterých vykukovali mladí crú-elové. A zřejmě taky crú-elky, protože část těch hlav byla tmavá (i když ne až tak černá jako Hhlangova) a část světlá, v jemných pastelových odstínech. Avšak chichotání, které naši trojici provázelo, znělo čistě pozemsky.

„To se smějou nám?“zeptala se Donna.
„Omlouvám se,“ řekl Hhlang. „Oni ještě v reálu žádného tvora jiné rasy neviděli. Byli jsme teprve na půli cesty k našemu cíli, když došlo k tomu politováníhodnému incidentu…“
„Co se stalo?“
„Zemi jsme měli minout, nudná planeta, nezajímavé obyvatelstvo, ale dva naši studenti byli jiného názoru. Ukradli jeden ze skokových člunů, které obvykle používáme pro krátké výlety do různých období historie právě probírané planety. Jeho řízení však vyžaduje vysoce odbornou kvalifikaci, kterou pochopitelně oni neměli.“
„Tak proč to udělali, když ho neuměli řídit?“ podivila se Donna.
„Mladistvá nezodpovědnost.“
„Anebo touha po poznání,“ vmísil se do hovoru Doktor, kterému to připomnělo způsob, jakým přišel ke své TARDIS. „To je přece omluvitelný důvod.“
„Ne, když vás stojí život,“odsekl Hhlang. „A úplně zbytečně. Podařilo se jim sice odstartovat, pak se ale člun roztrhl a oba byli katapultováni na Zemi. To bylo štěstí, jinak jsme je mohli taky hledat po celém vesmíru, každý však vypadl z vortexu v jiném okamžiku a skončil v jiné historické epoše. Navíc jim exploze vytrhla zevnitř -el. Ten může za jistých podmínek přežít…“
„…pokud si okamžitě najde jiné tělo, s nímž by byl kompatibilní,“ doplnil Doktor. „ A to lidské bezpochyby je.“
„Ano, v těle člověka, kterému říkáte Tim, se nachází -el studenta jménem Ddhaer.“
„A ten druhý?“
„Když byli vytrženi, začali samozřejmě volat. Ddhaer však ztichl dřív, než jsme ho stačili lokalizovat. Ddraeg se ozýval déle, takže jsme mohli vyslat zbývající člun téměř najisto. Bylo to nějaké prastaré město, Pompeje to, tuším, nazývali, a zrovna čelilo zkáze. Nestihli jsme už Ddraega vyhrabat z pod nánosu popela. Do ulic dorazily žhavé pyroklastické proudy z blízké sopky, a nám se jen taktak podařilo uniknout. Ztratili jsme ho.“
Donna se podívala na Doktora. „Den výbuchu,“ řekla tiše, „a my…“
Varovně zavrtěl hlavou.

„Mohli jste ho zachránit!“ ozvalo se náhle za jejich zády. „Mohli jste se vrátit v čase, do stejného okamžiku jako on…“
Hhlang se zastavil.
„Iilein, přestaň!“ řekla přísně jeho obrácená tvář.
Doktor a Donna se otočili.
Pár kroků od nich stála drobná crú-elka, plavá jako pouštní písek za pravého poledne. Nechichotala se jako ostatní. Plakala. Jak jinak vysvětlit oči přivřené do úzkých škvírek a pokožku vlnící se jako vodní hladina za bouře, jež deformovala obě její tváře do grimasy zoufalství…
„Už jsem ti řekl snad stokrát. Nešlo to,“ pokračoval Hhlang. „Vrať se do své skupiny!“
„Iilein a Ddraeg byli sloučeni,“ dodal na vysvětlenou, „a uznáni pro první zrození. Proto se jí pochopitelně jeho smrt dotkla.“

„Sloučeni? Uznáni?“ Donna se znovu podívala na Doktora.
„To jako, že byli pár, kterému bylo povoleno rozmnožování. Myslím…“řekl.
„Takhle to zní fakt divně. Nemůžeš rovnou říct, že byli zasnoubeni a měli se brát?“
„Crú-elové neuzavírají manželství. Alespoň ne tak, jak ho chápou lidé…“
„To je snad jedno,“ odsekla a přistoupila k Iilein.
„Je mi moc líto, že tě potkala taková ztráta,“ řekla soucitně a pevně ji objala.
„Donno, crú-elové se neobjímají…“
„Přestaň mě pořád poučovat! Ta chudinka musí vědět, že v tom není sama.“

Crú-elka nejprve ztuhla a pokusila se odtáhnout, pak ale náhle zvláčněla a položila hlavu na Donnino rameno. Donna ji k sobě přitiskla a do její sametové pokožky mumlala slůvka, která nedávají moc smyslu, zkoumáte-li jejich obsah, zato však mají tu moc konejšit a mírnit bolet, ať už je jakákoliv.
A nepřestala, ani když si všimla, že Hhlang na ni nepříliš přátelsky zírá.
„Takový lidský zvyk,“ řekl spěšně Doktor, který to taky zaregistroval. „Neškodný. Dělávají to, když s někým soucítí. Pojďme, řediteli, máme práci. Donno…“
„Hned za váma přijdu.“
„Vždyť nevíš…“
„ Bez obav. Najdu vás. Někdo mi určitě poradí. Jen běžte.“

Ale sotvaže Hhlang s Doktorem zmizeli v ohybu chodby a Donna zůstala s Iilein v náručí, za zády hlouček studentů, kteří se už nesmáli, ale zaraženě ji pozorovali, zmocnil se jí zvláštní neklid.
Že je něco špatně. Něco nedefinovatelného, ale zásadního. Jakoby ji opouštěly smysly. Nebo se znásobovaly.
Cítila atmosféru mimozemské lodi…a zároveň nahořklý pach spadaného listí. Byla současně ve vesmíru... i na Zemi. Utěšovala bytost se dvěma tvářemi a taky člověka… zraněného… ležícího v blátě.
Pocit rozdvojení byl tak intenzivní, že se Donně zatočila hlava. Pustila crú-elku a přitiskla si ruce na spánky.
A pak jí myslí problesklo to jméno.
TIM
Třesklo to jako výstřel, jako náraz kovu o kov, když se k sobě připojují vagony. Nebo kusy paměti.

„Promiň, musím jít. Víš, přivezli sem člověka, takového jako já, tedy ne úplně stejného…“
„Je v karanténě,“ přerušila ji Iilein. „Ukážu ti, kde.“
#6806 od Tessuna
01 lis 2019 19:16
Páni! Já jsem kdovíproč myslela, že to víc než dvě části mít nebude (nebyla to povídka původně určená do Rassilonova brku?) takže mě ten nekonec totálně vykolejil. A jsem zvědavá, co bude dál!
Donna je boží. Crú-elové jsou děsně zajímaví. Doktor je - no, Doktor.
Přemýšlím, co k tomu ještě dodat, ale nic mě nenapadá, prostě jen chci pokračování, pěkně prosím.
Doufám, že Donna bude v pohodě a že to nějak vymyslíš, aby si vzpomínky na Doktora mohla nechat. :)
#6810 od Zuzka
01 lis 2019 21:52
Žádný šmajchlování, ufoune! :-D

Donna prostě nemá konkurenci. Hubatá a empatická dohromady.

Příběh je děsně napínavý. Budu vyhlížet třetí díl.
#6818 od Sára
09 lis 2019 23:09
Jo, to souhlasí, Tessuno - měla to být povídka do RB, ale pobytem ve vortexu asi kapánek nabobtnala :D , takže by se asi ani nevešla do zadání.
Popravdě, začala jsem ten příběh psát hlavně proto, že mi bylo Donny líto. Ona jediná si neměla na Doktora pamatovat a zase se měla propadnout do té své šedé průměrnosti a nedůležitosti, když přitom tolik udělala pro svět a tak vůbec? To mi v seriálu přišlo strašně nefér. Tak tohle je takový alternativní konec.Snad tebe i Zuzku závěrečný díl uspokojí.

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků