Havran
Jednou ve vortexu času letě, cítě jeho krásu,
jež s dobou i vzdáleností smývá z duše beznaděj,
na dvéř Tardis znenadání ozvalo se zaťukání:
„ťuk-ťuk-ťuk-ťuk“ ty zvuky zněj. Otevřel jsem, jako zdání,
dovnitř vletěl bez váhání, přestože mu pravím: „Hej!“
Havran, řka: „Exterrminate!“
Na zeď do kulaté věci bílé černý havran sed‘ si,
ohlédnul se ustrašeně, snad před někým chtěl se skrejt.
„Kde ses tu vzal, starý brachu?“ Divím se, bráně se strachu
že jak všichni kdo uslyšej tohle slovo, skončím v prachu.
Jak bych na zeď házel hrachu; když jsem řekl: „Pryč padej!“
odvětil: „Exterrminate!“
Snad pták vece slovo nové, co říkají Dalekové
jež na světě napadeném havrani se naučej?
Neb ti, kdo vždy touž tvář mají, takhle se mi vysmívají
- jednu výjimku učiněj a pod tím peřím se tají
robot, jímž připomínají navždy mi pád Gallifrey?
Havran řek‘: „Exterrminate!“
„Posel jsi, či kuješ zradu? Mlčet chceš, či dáš mi radu?
Tvoje slova temnou strunu v mojí duši rozezněj:
nevěděl bys takhle z fleku, zlo či dobro zda člověku
pomůže změnit osud zlej, co víc podobá se léku,
umlčí na věky věků bubny co mi v hlavě zněj?“
Havran řek‘: „Exterrminate!“
„Pták jsi, nebo v masce robot? Zobákem‘s mi srdce probod‘,
netrap mne již a veselejší písničku mi zazpívej!
Že Vládcem být mne upokojí, až vesmír pod mou vládou spojí
strach, že bubny odezněj! Ani pták se mne nebojí!?
Ach, nechej mne na pokoji! Padouch jsem, a co má bejt!!
Co s tebou? Exterminate!“
(Pozn. aut.: Ani nevím, jak mě to napadlo, snad je to tím chmurným podzimním počasím. Abych napodobila Poeovu báseň, musela jsem si pomoci trochou nespisovné češtiny, což v kombinaci s jinak knižním tónem básně vypadá zvláštně; a dala jsem si tak záležet na tom rytmu a rýmu, že si nejsem jistá, jestli to vůbec dává smysl. Taky netuším, jak to asi působí na někoho, kdo nečetl originál. Každopádně - řekla jsem si, že zdejší fan tvorbu zpestřím trochou poezie.)
Jednou ve vortexu času letě, cítě jeho krásu,
jež s dobou i vzdáleností smývá z duše beznaděj,
na dvéř Tardis znenadání ozvalo se zaťukání:
„ťuk-ťuk-ťuk-ťuk“ ty zvuky zněj. Otevřel jsem, jako zdání,
dovnitř vletěl bez váhání, přestože mu pravím: „Hej!“
Havran, řka: „Exterrminate!“
Na zeď do kulaté věci bílé černý havran sed‘ si,
ohlédnul se ustrašeně, snad před někým chtěl se skrejt.
„Kde ses tu vzal, starý brachu?“ Divím se, bráně se strachu
že jak všichni kdo uslyšej tohle slovo, skončím v prachu.
Jak bych na zeď házel hrachu; když jsem řekl: „Pryč padej!“
odvětil: „Exterrminate!“
Snad pták vece slovo nové, co říkají Dalekové
jež na světě napadeném havrani se naučej?
Neb ti, kdo vždy touž tvář mají, takhle se mi vysmívají
- jednu výjimku učiněj a pod tím peřím se tají
robot, jímž připomínají navždy mi pád Gallifrey?
Havran řek‘: „Exterrminate!“
„Posel jsi, či kuješ zradu? Mlčet chceš, či dáš mi radu?
Tvoje slova temnou strunu v mojí duši rozezněj:
nevěděl bys takhle z fleku, zlo či dobro zda člověku
pomůže změnit osud zlej, co víc podobá se léku,
umlčí na věky věků bubny co mi v hlavě zněj?“
Havran řek‘: „Exterrminate!“
„Pták jsi, nebo v masce robot? Zobákem‘s mi srdce probod‘,
netrap mne již a veselejší písničku mi zazpívej!
Že Vládcem být mne upokojí, až vesmír pod mou vládou spojí
strach, že bubny odezněj! Ani pták se mne nebojí!?
Ach, nechej mne na pokoji! Padouch jsem, a co má bejt!!
Co s tebou? Exterminate!“
(Pozn. aut.: Ani nevím, jak mě to napadlo, snad je to tím chmurným podzimním počasím. Abych napodobila Poeovu báseň, musela jsem si pomoci trochou nespisovné češtiny, což v kombinaci s jinak knižním tónem básně vypadá zvláštně; a dala jsem si tak záležet na tom rytmu a rýmu, že si nejsem jistá, jestli to vůbec dává smysl. Taky netuším, jak to asi působí na někoho, kdo nečetl originál. Každopádně - řekla jsem si, že zdejší fan tvorbu zpestřím trochou poezie.)
Ty máš vážně talentu na rozdávání. Moc hezká, laskavá parodie. E.A.P. sice nějak zvlášť nevyhledávám, ale Havran je povinnost, takže pobavilo! 
