#79 od Tessuna
03 lis 2014 22:36
Želva z Měsíce

Tato povídka vznikla jako bláznivý nápad mnohočetného crossoveru: odehrává se těsně po epizodě „Kill the Moon“ a objeví se v ní postavy ze Saturnina, Červeného Trpaslíka, Stopařova průvodce po galaxii a Zeměplochy; na závěr dokonce i Jára Cimrman. Berte ji, prosím, s nadhledem – při skloubení tolika postav a světů už se mi příliš nedařilo vymyslet pořádnou zápletku.
Varování: tento výrobek může obsahovat stopy spoilerů na všechna výše zmíněná díla; ponejvíce asi na zeměplošskou knihu Zloděj času – nečetli-li jste, čtěte jen na vlastní nebezpečí a počítejte s možností, že budete a) spoilováni, a b) dokonale zmateni.


1 Saturnin
Když dědeček umřel, jedinou drobnou útěchou mi bylo, že se ke mně alespoň konečně vrátí Saturnin. A opravdu, zjevil se na nábřeží den po pohřbu, kufr v ruce, vrhl dlouhý, smutný pohled na palubu obytného člunu, po němž se honily tři děti – dědeček, podporován Saturninem ve všemožných vylomeninách, žil ještě tak dlouho, že jsem stihl být šťastně ženat s Barborou, nešťastně ženat s Barborou a obdařit jej třemi pravnoučaty – dlouze, smutně si povzdechl a potřásl hlavou. Potom nečekaně prohlásil, že do mých služeb znovu nevstoupí. Otřesen, žádal jsem po něm rozumné vysvětlení. Řekl, že rozumné mi žel nemůže poskytnout, a vezmu-li zavděk nerozumným. Seděli jsme potom na palubě, zvolna se šeřilo a Saturnin mi vypověděl příběh tak absurdní, že považovat jej za rozumné vysvětlení jeho odchodu opravdu nebylo lze.
Začal jej vzpomínkou na doktora Vlacha a jeho koblihovou teorii. Prohlásil, že je třeba ji upravit, neboť sám na vlastní oči viděl, že existuje ještě čtvrtá kategorie lidí: takových, kteří za klidného dopoledne v kavárně při pohledu na mísu koblih nejsou ani znuděni, aniž se baví představou házení koblih po lidech a snad by je ani nenapadlo ten hloupý nápad uskutečňovat: místo toho prý vyskočí, míře na mísu koblih svítícím a bzučícím zařízením o velikosti šroubováku, s výkřikem: „Rutanská výzvědná zařízení! Utíkejte!“ – načež se koblihy zcela samy od sebe vznesou z mísy a zaútočí na něj.
Pobouřilo mne, že Saturnin cítí potřebu vymýšlet si takové ztřeštěnosti, místo aby se přiznal, že zkrátka není rodinný typ a že by byl raději vstoupil do služeb starého mládence než otce tří dětí. A také mne to mrzelo, neboť jsem se už nějakou dobu těšil představou, jak výbornou bude Saturnin chůvou.
To s těmi koblihami se mu prý stalo téhož rána, když seděl v kavárně snídaje, aby se potom vydal za mnou. Že jeho vyprávění zahrnovalo několik dní a nocí, ba snad dokonce týdny, odmávl rukou, byv na to upozorněn, a já už se neodvažoval nic dalšího říci.
Saturnin před útočícími koblihami neutekl. Popadl první předmět, který mohl použít jako zbraň – byla to lžíce – a vrhl se tomu muži na pomoc. Dařilo se mu prý se značnou zručností odpinkávat levitující koblihy, které se však zase širokým obloukem vracely a počaly útočit i na něj; konečně jednu z nich odpálil prudkou ranou k zemi a než stačila vzlétnout, skočil na ni a dupal po koblize, až něco uvnitř křuplo a kobliha znehybněla. Ostatní koblihy zuřivě zavířily kolem nich a uletěly otevřeným oknem. Onen podivný muž poté schoval bzučící zařízení a potřásl Saturninovi pravicí. „Já jsem Doktor,“ představil se, „a mimochodem, to je moje lžíce. Porazil jsem jí Robina Hooda.“
Tomu se Saturnin zasmál: v agentuře pro napravování omylů v literatuře, již si s mým dědečkem založili, věnovali se prý zevrubně této literární postavě a seznali, že nemá pražádný historický základ a že tudíž neexistuje. Doktor to komentoval povzdechem: „To jsem si také myslel!“ a začal se živě zajímat o onu agenturu. V družném hovoru pak vyšli společně z kavárny, procházeli se po nábřeží a nečekaně narazili na podivnou budku, trochu podobnou budce telefonní. Saturnin se při svém vyprávění věnoval popisu té budky poněkud detailně – jako kdyby bylo důležité, jak nějaká budka vypadá. Potom řekl, že Doktor otevřel dveře té budky a zval jej dovnitř a že budka byla zevnitř větší. Prohlásil to s takovým klidem a samozřejmostí, že jsem si toho tvrzení zprvu vůbec nevšiml; když mi ovšem začal popisovat, jak s Doktorem procházeli nekonečnými chodbami a místnostmi, aniž předtím opustili budku, začal jsem si o Saturnina dělat starosti a vyjádřil jsem obavy, zda se cítí zdráv. Saturnin měl odjakživa bujnou fantazii, ale jsou podle mne věci, které si příčetný člověk zkrátka není sto vymyslet, neboť se příliš příčí zdravému rozumu. Saturnin na můj starostlivý dotaz jen přikývl a pokračoval ve vyprávění.
Doktor mu řekl, že je z jiné planety a že modrá budka cestuje časem a prostorem. Po této větě jsem se už zdržel jakýchkoli dalších komentářů: bylo mi náhle jasné, že se Saturnin žalem nad dědečkovou ztrátou pomátl na rozumu. A cítil jsem se trochu dotčen, že jej ta ztráta zasáhla více než mne; byl to, koneckonců, můj dědeček.
„Nerad cestuji sám,“ pravil ten Doktor Saturninovi. „Donedávna byla mou společností jistá mladá dáma. Bylo toho na ni ale trochu moc – po přestálém dobrodružství na Měsíci byla příliš přemožena emocemi, vyčinila mi, že jsem ji v rozhodující chvíli opustil, a práskla za sebou dveřmi. Řekl jsem si, že bych napříště raději cestoval s někým, kdo takhle nevyvádí. S někým, kdo je pro každou zábavu a bláznivinu, s někým, kdo umí zachovat chladnou hlavu, když jde do tuhého, a nepropadá hysterickým záchvatům.“
Saturnin souhlasil, že vstoupí do Doktorových služeb, a Doktor to přijal s povděkem. Hned nato začal pobíhat po kontrolní místnosti Tardis – jak se prý budka jmenovala – a vyprávět cosi o tom, že Měsíc je vlastně vejcetem a nedávno – totiž v budoucnosti – se z něj vylíhne cosi obrovského a odletí neznámo kam. „Chci toho tvora stopovat a zjistit, co je zač!“ zvolal Doktor a obočí se mu ježila nadšením. Saturnin se mi přiznal, že v tu chvíli sám zapochyboval o Doktorově, potažmo vlastním zdravém rozumu, a zatoužil se alespoň polekaně ohlédnout ke dveřím a uvážit útěk. Přemohl se však – Doktor jej přece najal specificky pro schopnost neztrácet hlavu a Saturnin považoval za věc osobní i profesionální cti dokázat, že touto schopností vskutku oplývá.

2 Trpaslík
Tardis počala vydávat rytmický zvuk – takové hhh-vhůš, hhh-vhůš – a potom se chvíli nedělo nic, načež Doktor prohlásil: „Jsme tu. Asi. Nastavil jsem to na vzdálenější budoucnost, zajímalo mě, jak moc vyroste.“ Saturnin ještě v tu chvíli nepatrně pochyboval o Doktorově schopnosti cestovat časem a prostorem a otevřel dveře napůl očekávaje, že za nimi spatří stále to samé nábřeží. Místo toho se ocitl na chodbě. Nebyla hezká, vypadalo to tam jako v nějaké továrně. „To je zvláštní,“ řekl Doktor. „Jsme na kosmické lodi. To stvoření, které hledám, ale určitě bude někde blízko.“ Vystoupil a párkrát dupl nohou o podlahu, jako kdyby něco zkoušel. „To není umělá gravitace. Je o chlup větší než pozemská. Kosmická loď, ale ne v kosmu! Je někde zaparkovaná.“ Doktor ani pořádně nedovřel dveře a hnal se ven najít nějaké okno. Za oknem byla tma, nevypadala ale jako hluboká, daleká a mocná vesmírná temnota posypaná hvězdami, nýbrž jako docela stísněná skalnatá klaustrofobní tma velké jeskyně. „To by mě zajímalo...“ začal Doktor, když vtom zpoza rohu vyskočil robot s pistolí v ruce a výkřikem: „Chcípněte, gelfský smegové!“
Naštěstí se hned zarazil a zatvářil se rozpačitě. „Omlouvám se, pánové. Holly detekoval přítomnost cizí životní formy na lodi a vzhledem k tomu, že nás pronásleduje celá flotila gelfů, jsme dospěli k závěru... já jsem Kryton, osobní sluha,“ představil se s mírnou úklonou a zbraň schoval za záda, předstíraje, že ji vůbec nemá. „Saturnin, též osobní sluha, a Doktor,“ představil je Saturnin. Krytonova umělá tvář se roztáhla do úsměvu možná o chlup širšího, než by lidská mimika byla schopna: „Nesmírně rád vás poznávám!“ potřásl si rukou se Saturninem a Doktora si sotva všiml. „Pojďte na můstek, budou hrozně rádi, že nejste gelfové.“
Cesta lodí – úplně opuštěnou – jim chvíli trvala a Kryton ji beze zbytku vyplnil spokojeným brebentěním. Především se vyptával Saturnina na jeho zkušenosti coby osobního sluhy, ale podařilo se mu alespoň sdělit jim, že se nacházejí na těžařské lodi Červený trpaslík, která je daleko od domova, a napověděl jim něco o složení posádky.
Saturnin si vždy myslel, že kvalita osobního sluhy se pozná na jeho pánovi: ze vzhledu, oblečení, zvyklostí a chování pána dobrý sluha pozná spoustu věcí o jeho sluhovi. Posádka Červeného Trpaslíka nedělala Krytonovi dobrou vizitku. Lister, pravděpodobně poslední žijící člověk, který jim na můstku podal umaštěnou ruku, bylo špinavé individuum, profesionální flákač, který se Saturninovi na první pohled nelíbil. Holografický Rimmer byl naproti tomu jako ze škatulky, ale měl tak nepříjemnou povahu, že z nich dvou se nakonec zdál lepší Lister, a to bylo co říci. Dále tu byl Holly, počítač, který o sobě tvrdil, že má IQ 6 000, ale Doktor se na něj jen podíval a zavrtěl hlavou.
„Jak jste se vůbec dostali na loď?“ zeptal se Lister. „Prokličkovali jste kolem gelfů?“ Doktor nechal jeho otázku bez odpovědi. „Zdá se, že to jsou strašná stvoření,“ prohlásil s pohledem na kontrolky a přepnul několik tlačítek.
„Hej! Nejste oprávněn mačkat knoflíky!“ vyjel Rimmer.
„Proč myslíte?“ Lister Rimmera Ignoroval a Doktor se Saturninem si pomysleli, že je to moudré.
„Protože přistát s takhle velkou těžařskou lodí na neznámé planetě v obří jeskyni a ani nezapnout skener a nezjistit, co je ta planeta zač, mohl jen někdo strašně vyděšený – anebo úplný idiot.“ Rimmer s Listerem se po sobě podívali.
„Něco s tou jeskyní není v pořádku?“ chtěl vědět Lister.
To není jeskyně!“ pravil Doktor významně.
„A co to teda je?“ divil se Lister.
„Řekl jsem, že to není... á, promiňte. Budoucnost. Ještě jsem nepřeladil z 20. století a zapomínám, že nikdo z vás neviděl Star Wars. Pojďte se podívat na skener.“ Lister mu nakouknul přes rameno: „My máme skener?“
„Ten většinou obsluhuji já,“ ozval se Holly. „Nemusí být zapnutý. Když něco vidím, řeknu vám to. Od toho tu přece jsem.“
Paluba lodi se začala otřásat. „Co se děje?“ chtěl vědět Saturnin. Doktor namířil šroubovák na skener a udělal něco, co jim dovolilo prohlížet si planetu na hlavní obrazovce. Posadil se vedle Saturnina a kochal se tím výhledem. Byl to velikánský, nehostinný planetoid, samá skála a kráter. Otřásal se.
Pak to, co doposud vypadalo jako planeta, najednou puklo, natáhlo se a rozprostřelo a dokázalo tak, že bylo jen stvořením stočeným do klubíčka, ve spánku unášeným nocí vzduchoprázdna. Mělo ohromné ploché tělo, čtyři výběžky, o nichž bylo lze se dohadovat, zda jsou křídly či ploutvemi, také několik končetin, dlouhý ocas a hlavu, která trochu připomínala hlavu mořské želvy.
„Našli jsme stvoření, které jsme hledali. Přistáli jste mu přímo v uchu!“ zvolal Doktor a nadšeně zíral na obrazovku. Tvor se vlnil vzduchoprázdnem, jako kdyby plaval ve vodě.
„To byl tvůj nápad!“ Vyčetl Rimmer Listerovi.
Lister si také užasle prohlížel stvoření. „No, řekl bych, že ze všech možných tělních otvorů jsem ještě vybral tu nejlepší možnost.“ Doktor souhlasně přikývl.
„Ne, to tedy nevybral,“ prohlásil Rimmer a poklepal prstem významně na sken tajůplné bytosti, „naopak tu nejhorší.“
„Cože?“ vykulil oči Lister.
„Ze všech otvorů, které tělo nabízí, sis musel vybrat zrovna slepou uličku! Co když nás sem budou pronásledovat gelfové? Není kam utéct! Budeme muset použít fázová děla a prostřílet si cestu mozkem té nebohé obludy!“
Nato Doktor i Saturnin vstali jako jeden muž a z očí jim čišelo rozhořčení. S Listerem to ani nehnulo – pozvedl ruku, aby oba pány uklidnil, a unaveně prohlásil: „Skvělej plán. Geniální plán. Výbornej plán. Až na dvě malilinkatý chybičky.“
„Vy nemáte fázová děla, že ne?“ pochopil Doktor. Lister jen zavrtěl hlavou. Doktor i Saturnin se zase posadili.
Stvoření se znovu otřáslo, sáplo se končetinou o velikosti kontinentu a podrbalo se za uchem.
„Né! Nedrbej se, příšerko, vždyť nás vyklepeš ven!“ ječel Lister, když se paluba lodi začala znovu a ještě víc otřásat.
„O to jí asi jde; myslím, že ji svědíme v uchu,“ vysvětlil Holly očividné.
Na skeneru bylo vidět, jak Červený Trpaslík – a v porovnání s měsíčním stvořením si to jméno konečně opravdu zasloužil – vypadl tvorovi z ucha a byl vržen do prostoru tak náhle, že se div nerozbil o jedno z křídel.
„Úhybné manévry!“ zaječel Rimmer.
„Tohle je těžařská loď, ne bojová stíhačka!“ vysvětlil mu Lister, než se Holly vůbec zmohl na slovo. „Většina úhybných manévrů jí trvá několik hodin!“
„Panebože, panebože, my tu všichni umřem!“ panikařil Kryton.
Saturnin k němu přistoupil a jal se mu vysvětlovat, že klíčovou vlastností osobního sluhy je nepropadat panice, ať je situace sebebeznadějnější. Byl rozhodnut naučit Krytona tuto lekci a učinit jej tak lepším sluhou, aby jejich společné profesi nedělal po celé galaxii ostudu, i kdyby to vskutku mělo být to poslední, co udělá.
Doktor se vrhl k řídící konzoli. Stiskl asi sto tlačítek během deseti vteřin, alespoň to tak všem připadalo, a Holly překvapeně vykulil oči. Červený Trpaslík zrychlil, jako kdyby to chtěl napálit rovnou do povrchu, načež na poslední chvíli provedl obrat, který vypadal skoro nemožně, a rychlostí, která povalila na podlahu všechny, kdo se dosud udrželi na nohou, se vymrštil do volného vesmíru a daleko od stvoření.
Doktor se vyškrábal na nohy jako první a pozoroval na obrazovce vzdalujícího se měsíčního draka, jak si později umínil jej nazvat, se zjevným úžasem a okouzlením.
„A teď ten druhý problém,“ upozornil je Holly, ještě než si stačili oddechnout a radovat se z toho, že jsou naživu. Lister a Rimmer zbledli. Kryton se na okamžik zatvářil zděšeně, ale potom se prkenně otočil a odešel z můstku.
„Co?“ chtěl vědět Doktor.
„Důvod, proč jsme vletěli do té jeskyně,“ sdělil mu šetrně Holly, „nebyl náhlý záchvat entuziasmu pro speleologii.“
A opravdu, gelfí flotila úctyhodných rozměrů se právě zjevila na obrazovce a mířila k nim.
„Doktore, napadá vás něco?“ obrátil se k němu Lister s jiskřičkou naděje v očích.
„Tak se na to podíváme,“ přelétl Doktor konzoli. „Jsme pomalejší než oni, naše manévrovací schopnosti jsou směšné a nemáme vůbec žádné zbraně. Obávám se, že jsme v háji.“ Doktor zjišťoval: „Vy už jste se s nimi setkali. Dá se s nimi vyjednávat? Jsou dost hloupí na nějaké to blufování?“
„Jsou blbí jak ovce po lobotomii,“ informoval jej Rimmer a Doktor zvedl jedno obočí. „Nevýhoda je, že už nás znají. Vědí, že nám nezbyde nic než blufovat, a neskočí nám na to. Na to jsou moc mazaný, lišáci jedni.“ Doktor zvedl i druhé obočí. Lister si zakryl tvář dlaněmi ve vyjádření krajního zoufalství. Rozhostilo se bezradné ticho.
Tu chvíli si vybral Kryton, aby vtančil na můstek, oblečen ve svátečním obleku, na ruce vybalancovaný tác s čajovým servisem. „Pánové, podává se čaj,“ oznámil v dokonalé nápodobě Saturninova tónu. Saturnin se malinko usmál a spokojeně si pro sebe kývl, když viděl, jak Kryton s grácií pokládá tác na stůl a dokonale nacvičeným gestem je vybízí k usednutí. Nesetkal se však s pražádným povděkem ze strany Doktora, Rimmera a Listera; jen Holly se napůl nepřítomně usmál a řekl: „Ale to je milé. Mléko a dva cukry, prosím.“
Kryton, ač musel vědět, že Holly čaj pít nemůže, poslušně nalil čaj do šálku, ukápl do něj trochu mléka a vhodil dvě kostky cukru. Udělalo to žbluňk-žbluňk, zvuk jasně slyšitelný v nastalém zoufalém tichu.
Vtom se staly dvě vysoce nepravděpodobné věci naráz: na židli hned vedle šálku s čajem se zhmotnil úplně cizí člověk a široce se usmál. A ve vesmíru mezi nimi a gelfy se zhmotnila překrásná kosmická loď. Flotila gelfů zůstala zmateně stát. Překrásná kosmická loď se rychle za sebou změnila: v obří želé bonbon, velrybu a nakonec v posvátný symbol gelfů.
Gelfská flotila prchla, naplněna posvátnou hrůzou.
Nově příchozí na můstku vyhrkl: „Á, čaj! Děkuji,“ načež popadl šálek a začal blaženě usrkávat. Všichni jej nechápavě pozorovali, ale jeho to zjevně nezajímalo. Obrátil do sebe čaj, způsobně si otřel rty ručníkem, který měl z nepochopitelných důvodů u sebe, a teprve potom se začal rozhlížet kolem sebe. „Zdá se, že už nejsem na Srdci ze zlata,“ odtušil. „Ne že by mě ještě něco mohlo překvapit. Země je zničená? Budiž. Mimozemšťan se dvěma hlavami? Co by ne. Pohon na nekonečnou nepravděpodobnost? Jasná věc!“
„Země je zničená?!“ zděsil se Lister.
„Co jsi zač?“ vypálil na příchozího Rimmer.
„Se dvěma hlavami? Nejmenoval se náhodou Zafod Bíblbrox?“ zeptal se kupodivu docela tiše Doktor.
„Ještě čaj, prosím. Odpovědi na vaše otázky jsou: Ano, Arthur Dent a náhodou ano,“ řekl Arthur Dent s vpravdě anglickým klidem.
„Vy víte, o kom mluví?“ zeptal se Saturnin Doktora. „Není to trochu nepravděpodobné?“
„Vesmír je malý a o náhody tu není nouze, Saturnine! Zvlášť když cestujete v lodi na nepravděpodobnostní pohon. O tom vím své; Tardis je ve své podstatě založená na témže principu, jen výrazně zdokonaleném. A Zafod je ve skutečnosti můj vzdálený bratranec.“
To už Arthura Denta přece jen trochu překvapilo: „To samé říkal Ford!“ Doktor potřásl hlavou: „Zafod je můj příbuzný skrze tetu, která strávila život mezi aplany a několikrát zregenerovala do jejich podoby; také se tam několikrát vdala. O Fordovi jsem jen slyšel – je to, pokud vím, vzdálený bratranec mého vzdáleného bratrance, takže žádná velká přízeň – neposíláme si ani přání k Vánocům. Já jsem Doktor, mimochodem, těší mě,“ dodal a potřásl si s Arthurem Dentem rukou. „A to se zničením Země je nesmysl. Ještě před chvilkou jsem tam byl a jsem si jist, že byla na svém místě.“
Arthur se zaradoval: „A můžete mě tam vrátit, prosím?“
„Ale beze všeho; jen bych rád ještě chvíli pozoroval toho překrásného měsíčního draka, za kterým jsem sem koneckonců přiletěl. Snad vám nevadí, že ten návrat nebude úplně okamžitý?“
Arthur pokrčil rameny: „Jen ať z toho není další bláznivé dobrodružství.“ Dopil druhý šálek čaje, znovu si způsobně utřel rty ručníkem a vstal, hotov Doktora následovat. Doktor se otočil po Listerovi, Rimmerovi, Hollym a Krytonovi. „Nashledanou, bando pudingových mozků!“ rozloučil se a chvátal k Tardis se Saturninem a Arthurem v patách.
Když byli pryč, Rimmer a Lister se po sobě podívali. „Kocour to všechno nejspíš zaspal,“ odtušil Lister. „Nebude nám věřit ani slovo,“ pokrčil Rimmer rameny. Holly se na několik okamžiků změnil na svou ženskou verzi, zasněně zírala za odcházejícím Doktorem a nakonec si tiše povzdechla: „To je frajer!“ Rimmer a Lister se po ní udiveně ohlédli, ale to už byl na obrazovce zase jejich starý dobrý Holly a tvářil se jakoby nic.

3 Měsíční želva
Doktor obíhal konzoli Tardis a stopoval měsíčního draka. Drak letěl docela pomalounku od hvězdy ke hvězdě, živil se určitými typy nerostů a vyhledával konkrétní hvězdná spektra a druhy záření; Tardis jej sledovala v sérii skoků, z nichž každý činil nejméně tisíciletí. Jednou drak našel hvězdu, která se mu zvlášť líbila, a obíhal kolem ní tak dlouho, že se na jeho hřbetě vytvořila civilizace. Potom si to namířil do mlhoviny, kde se převaloval v prachu a písku a zjevně mu to činilo potěšení. Doktor přepnul Tardis, aby skákala ne po tisících, ale po milionech let. Arthur se začal nudit. „Chcete-li opravdu patřičně využít ten ručník, ukáži vám cestu k bazénu,“ navrhl Saturnin a Arthur souhlasil. Saturnin se také vrátil až za hodnou chvíli a zastihl Doktora, kterak sleduje už několikátou generaci měsíčních draků. „Nesmírně rychlá evoluce!“ žasl. „No, když říkám rychlá, mám na mysli generace – to, že jedna generace trvá sto miliónů let, je jiná věc. Podívej, tohle je teprve vnuk tvora, kterého jsme sledovali. Končetiny mu zakrněly, při spánku se nestočí do klubíčka, ale zatáhne hlavu a ploutve dovnitř jakoby do krunýře. Z měsíčního draka se stává měsíční želva! To by mě zajímalo, co bude dál.“
Najednou tvor udělal uprostřed vzduchoprázdna salto a zmizel.
„Kam se poděl?“ divil se Saturnin.
Doktor zkoumal přístroje. „Hmm. Zdá se, že realita tu trochu slábne. Možná se tak velké stvoření jako měsíční želva dokáže na takových slabých místech vesmíru... prodrat skrz.“
„Kam?“
„Do jiné reality. Tohle by mohlo být nebezpečné. Přinejmenším to bude pořádně divoká jízda. Námitky?“
Saturnin polkl, zvážněl a prohlásil: „Pane Doktore, o mně ještě nikdo nikdy neřekl, že bych couvl před bláznivým a nebezpečným podnikem! Naopak jsem vstoupil do vašich služeb právě proto, že takové věci vyhledávám!“
„Tohle není něco, co by rozumný člověk vyhledával,“ varoval jej Doktor.
„Rozumím,“ přikývl Saturnin.
Doktor pohnul pákou. Tardis sebou začala příšerně házet.
Když se zase utišila, Doktor byl tak zvědavý, že se ani neobtěžoval se skenerem a rovnou otevřel dveře.
Přímo před nimi se majestátní černí vesmíru sunula želva. Byla obrovská, větší než planeta, ale na to už si Doktor stačil zvyknout. Co ho překvapilo, byli čtyři sloni na hřbetě želvy, obrovští sloni s kůží posetou drobnými krátery, kteří tam jen tak bez hnutí stáli a tvářili se, jako že tam patří. Na jejich hřbetech se zvolna otáčel disk, veliká mísa moří, světadílů a hor.
Doktor a Saturnin stáli ve dveřích Tardis, hleděli na ten div vesmíru a ani jednomu z nich se nedostávalo slov: oběma však stejně divoce svítily oči. „Jaké to asi je tam dole?“ prohlásil po hodné chvíli Doktor a hnal se zpátky ke konzoli.

4 Zeměplocha
Doktor opatrně otevřel dveře. To město bylo příliš velké, středověčejší než středověk a vzduch tu byl tak sytý, že by vás dokázal praštit do nosu. Nebo přimět, abyste se do něj praštili sami v naději, že ho tak znecitlivíte. Saturnin stanul Doktorovi po boku. „Že by epochální výlet, tentokráte do patnáctého století?“ zažertoval, ale Doktor mlčel a vážně vraštil obočí. „Nejsme ve středověku,“ pravil znepokojeně. „Nejsme ani na Zemi. Jsme v jednom z hraničních vesmírů – platí tu úplně jiná pravidla, která se spíše než fyzikálním zákonům podobají knihám, na nichž by si vaše agentura pro napravování literatury zvlášť smlsla. Našlapuj tak opatrně, Saturnine, jako kdybys kráčel po stránkách fantastického románu.“ Saturnin přikývl a v očích mu plálo, jako kdyby zatoužil napravit i město, které se před nimi křivolace rozprostíralo.
Učinili přesně tři kroky po nerovném dláždění, když vtom kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi holohlavý stařík, který naprosto ve všem připomínal tibetského mnicha, široce se usmíval a v ruce třímal koště. „Vypadněte,“ prohlásil laskavě.
„Dobrý den, já jsem Doktor,“ začal Doktor.
„A já jsem stařík, který se usmívá a nevypadá vůbec nebezpečně,“ zdůraznil mnich, jako kdyby jim to mělo něco napovědět. „Pravidlo první? Ne? Koneckonců tam, odkud jste přišli, asi není tak populární. Lu-Tze je mé jméno, a teď, když jsme byli k sobě patřičně zdvořilí: vypadněte.“
„Znám spoustu pravidel, o nichž někdo tvrdil, že jsou Pravidlem prvním. Sám mám více než jedno,“ pravil Doktor a bylo vidět, že se mu stařík líbí. „Funguje to někdy? Myslím, proti hordám nepřátel, stačilo vám už někdy říci: To jsem já, bezbranný stařík s koštětem, a přesto se usmívám, takže vpodstatě... utečte!?“ Lu-Tze se na něj zamračil: „Jednou nebo dvakrát,“ přikývl. Doktor pokýval hlavou: „Jo, v jednom nebo dvou případech ze sta, mám podobnou zkušenost,“ a mrkl na Lu-Tzeho jako na starého přítele. „Já jsem zase, jak už jsem říkal, Doktor, a také nemám zbraň, jen sonický šroubovák.“ Tasil zmíněnou pomůcku. Chvíli se měřili pohledy. Lu-Tze se nepřestal usmívat, ale oči měl vážné. Doktor vložil do svého pohledu veškerou bojovnou umíněnost svých obočí.
Tu promluvil Saturnin: „Pane Lu-Tze, mohl byste nám, laskavě, sdělit, proč se podle vás máme vzdálit?“ Lu-Tze zamrkal: „Ale beze všeho! Tohle je hraniční svět. Čas a prostor tu jsou křehké jako pavučina – proto tu jsme my, mniši historie. A ta vaše ohromná-věc-zabírající-tak-malý-kousek-skutečného-prostoru je pro tuhle pavučinu moc velká moucha, pane Doktor. Mandala se úplně zbláznila, ještě než jste přistáli, měření jdou mimo stupnici, takhle zlé to nebylo od skleněných hodin! Opat spadl z houpacího jaka a rozbil si koleno, když mu to sdělili, a je teď velmi nevrlý!“
„Zajímavé, pane Lu-Tze,“ řekl Doktor, „nicméně zapomínáte na jednu důležitou věc. My tady v hraniční oblasti vesmíru nemáme co pohledávat. Jak jsme se sem dostali? Chytili jsme se do pavučiny. Otázka: kdo je ale pavouk? Někdo musel chtít, abychom se tu ocitli, a nemá smysl odcházet, dokud nezjistíme jak a proč.“ Saturnin mohl namítnout, že Doktora nikdo nenutil sem letět, tak jaképak řeči o pavoucích a pavučinách. Neřekl nic – Doktor zjevně věděl, co dělá. Lu-Tze se nad jeho slovy zamyslel. „Dobrá. Ale musíme to vyřešit rychle. Nejlepší bude vzít vás do školy.“
„Prosím?“ odvážil se otázat Saturnin.
„Učí tam slečna Zuzana. Má docela zajímavé... konexe. Může zjistit příčinu našich společných potíží cobydup. Následujte mne, pánové – a mimochodem, vítejte v Ankh-Morporku, městě tisíce překvapení! Nekupujte si uzenky Kolíka Aťsepicnu, neříkejte před trpaslíky a trolly nic, co by si mohli špatně vyložit, a možná se odtud dostanete živí!“
V tu chvíli se ze dveří Tardis vynořilo podivně vyšňořené stvoření: mělo kabát tak barevný, až z toho bolely oči, a víc jste vlastně ani nepotřebovali vidět, protože po určitém počtu barev shlédnutých najednou se vaše oči prostě vypnuly a odmítly vnímat cokoli dalšího. „Ty, Doktore, máš boží šatnu! Je skoro tak velká jako moje vlastní! Můžu si půjčit jednu dvě věci? Tobě by se tohle stejně nehodilo k... obočí...“ řekl Kocour a na konci věty znejistěl: „Kde jsme? Tady to smrdí! Měl jsem si vzít výraznější voňavku, abych to přebil,“ a honem si položil přes ústa navoněný kapesníček. Doktor a Saturnin se po sobě podívali. „Černý pasažér?“ zamumlal Saturnin.
„A koukejte mě vrátit na Trpaslíka, vy... vy... únosci!“ vyhrkl Kocour přes kapesníček a odkryl jej jen na tak dlouho, aby na ně stihl vycenit špičaté zoubky.
„Upír!“ všiml si Lu-Tze těch zubů.
„Já jsem Kocour!“ odsekl Kocour.
„Hmm. Na první pohled ale upíra připomínáš. V tomhle městě... sežeň si někde kus černé stuhy, jestli se nechceš blíže seznámit s dřevěnými kolíky a stříbrnými zbraněmi,“ udělil mu Lu-Tze dobře míněnou radu.
Černou stuhu?!? K tomuhle dokonale barevně sladěnému oblečku?!?“ vyjekl Kocour, natočiv se zároveň bokem v dokonalé modelingové póze. „To to radši risknu se stříbrem, starouši. Navíc: nenechám si radit od někoho, kdo nosí oranžovou.“
Lu-Tze se usmál a pravil: „Což není psáno: proti gustu žádný dišputát? A je to šafránová, ne oranžová, potrhlý mladíku, a v horách Beraní hlavy je šafránová barva tuto sezónu velice in.“ S těmi slovy se k nim Lu-Tze otočil zády a vydal se křivolakou uličkou, aniž by zapochyboval, že jej budou následovat.

5 Zuzana
Stáli před třídou, která se nijak nelišila od ostatních tříd ve škole, až na to, že uvnitř bylo pozoruhodné ticho. „Je to znamenitá učitelka,“ špitl L-Tze na vysvětlenou a Doktor se Saturninem uznale pokývali hlavami. Lu-Tze zaklepal a vstoupil.
Naskytl se jim pohled ve školách nevídaný, ovšem úplně jiný, než jaký čekali.
Lavice byly převrácené a děti se za nimi krčily, předstírajíce, že tam vůbec nejsou, i když některé zvědavě vykukovaly. Slečna v černých viktoriánských šatech, nepochybně Zuzana, stála na stole. Na zemi, kde obvykle bývá vyhrazeno místo zkoušeným žákům, dřepěl obrovský pavouk, který byl zjevnou příčinou převržených lavic i toho, proč slečna Zuzana svírá v jedné ruce ukazovátko a ve druhé nůžky a chystá se něco z toho použít jako zbraň.
Doktor hbitě tasil sonický šroubovák. „Já idiot!“ mumlal si pro sebe, i když v tom tichu ho pochopitelně všichni slyšeli. „Když se tak výrazně vyvinulo měsíční stvoření, musely se nějak vyvinout i ty obří bakterie!“
Zvuk šroubováku či Doktorův hlas upoutaly pavoukovu pozornost a ten se k nim otočil. Neměl kupodivu ten strašlivý zubatý chřtán, který si Doktor ještě živě pamatoval. Naopak, měl obličej, který až na to, že se na něj nějak směstnalo osm očí, nevyhlížel nijak zvlášť nepřátelsky. Až na ty oči byl skoro lidský. Saturnin při tom pohledu couvl, nemohl si pomoci. Lu-Tze naopak potěžkal své koště a nezdálo se, že by se bál. „Nevím nic o obřích bakteriích,“ přiznal tiše, „ale tomuhle tady u nás říkáme stvoření z podzemních rozměrů. Objeví se pokaždé, když něco pocuchá křehkou matérii téhle reality. V tomto případě – vy.“
Pavouk popošel k nim. „Oba se mýlíte,“ řekl lidským hlasem. „Přišel jsem z Metebelis 3, planety, na niž si Doktor nepochybně vzpomíná.“
Doktorovi přelétl přes tvář stín a pochopení.
„I my jsme se vyvinuli, Doktore. Zmoudřeli jsme. Často jsme čelili invazím lidí, katastrofám, nepřátelům příliš strašným a nad lidské chápání. Ale na rozdíl od Země a jejích obyvatel jsme se nikdy nedočkali pomoci. Jen proto, že máme víc končetin a očí, prohlásil jste nás příšerami! Tato past byla utkána s převelikou péčí.“
Doktor se zahleděl pavouku do očí, což nebylo jednoduché. „Když jsem byl na vaší planetě, pokusili jste se mě zabít!“ hájil se. Zuzana, vida, že není v bezprostředním nebezpečí, slezla ze stolu. Ukazovátko ani nůžky však neodložila.
„A lidé se vám nikdy nepokusili ublížit, Doktore? Lidé vás nikdy nechtěli zabít, nikdy za svou historii nejednali hloupě, zpupně, destruktivně? A přece jste jim vždycky dal druhou a třetí a čtvrtou šanci, a bezpočet dalších. Soudili jsme vás za druhismus a odsoudili.“
„Mluvíš o pasti,“ řekl Doktor. „Já žádnou nevidím.“
„Tak jako pozemští pavouci soukají pavučiny, my soukáme superstruny. Vlákna, která tvoří samotnou realitu, Doktore! Můžeme ji přetvářet podle vlastní libosti, tak jako spisovatel přetváří svět své knihy. Upletli jsme vám příběh, jemuž byste neodolal, společníky z různých světů jako návnady. Jestliže se pokusíte ze Zeměplochy odletět, vytvoříte nenapravitelnou díru v její historii a celá tahle realita se rozpadne. A to je teprve začátek. Chcete slyšet, co ještě?“
„Ale beze všeho,“ odtušil Doktor. „Jen pokračujte, prosím. Rád poslouchám padoušské monology.“
„To proto, že v nich často naleznete způsob, jak plány padouchů překazit; ale ne tentokrát. Vaši spolucestující – Arthur Dent, Kocour a Saturnin – jsou, neptejte se, jak, důležitými vodícími vlákny svých vlastních realit. Tím, že jste je z jejich světů vzal, jako kdybyste zatáhl za tři konce dlouhých šál a začal je rozplétat. Jeden svět, který se rozpadne, opustíte-li jej. Tři vesmíry, které se rozpadnou, neučiníte-li tak. A potom je tu Lu-Tze, rozhodnutý ochránit svůj svět stůj co stůj, a Zuzana, Smrťova vnučka, která se jistě postará, abyste nezregeneroval. Protože v tuhle chvíli to jediné, co zachrání všechny čtyři vesmíry, je vaše smrt.“
Zuzana a Lu-Tze se podívali nejdřív na sebe a pak na Doktora.
Zuzana luskla prsty.
Čas se zastavil. Alespoň pro ni, Doktora a Lu-Tzeho. „O co tu přesně jde?“ chtěla vědět. Doktor na ni zíral, napůl užasle, napůl pobaveně: „Alternativní Clara! Promiň, znám učitelku, která je ti nesmírně podobná. A tenhle pohled taky znám. Omlouvám se, že narušuji výuku, ale, jak vidíš, byl jsem sem vlákán svým odvěkým nepřítelem a není to vlastně moje chyba.“ Zuzana se nenechala okouzlit jeho úsměvem a ukázala na pavouka: „Rozuměl jste něčemu z toho, co říkal?“
„Ó ano. Dokonce i něčemu z toho, co neříkal. Třeba to s těmi superstrunami byl výmysl.“
„Co jsou to superstruny?“ zeptal se Lu-Tze.
„Je to taková módní teorie, že vesmír je celý z neviditelných nehmotných strun, jejichž hudba vytváří realitu,“ mávl Doktor rukou. (Zuzana se usmála a přikývla si pro sebe.) „Ale nedají se soukat, jak pravil tady pavouk, a už vůbec nemají nic společného s příběhy, to je pitomost, hůř, je to pitomost, kterou poznávám...“ Zamyslel se: „Pavouka k tomu někdo navedl, a já tuším, kdo. Lu-Tze říkal,“ ukázal náhle dramaticky na Lu-Tzeho a vzápětí na Zuzanu, „že máš mocné konexe. Jak mocné?“
„Pavouk už zmínil mého dědečka,“ přikývla Zuzana. „A taky mám přítele, který by mohl pomoci...“
„Ne, ne, ne, nechci žádného alternativního tělocvikáře! vždycky jsem chtěl potkat Smrtě – tedy, když říkám potkat, nemyslím doslova, vždyť víte, ale...“
„DOBRÝ DEN,“ ozvalo se z rohu místnosti a postava v černém plášti se k nim připojila.
„Á, dobrý den, těší mě,“ potřásal Doktor kostnatou rukou.
„OPRAVDU? JEN ZŘÍDKA NĚKOHO SETKÁNÍ SE MNOU TĚŠÍ,“ řekl Smrť. „A TEĎ, MOHL BY MI NĚKDO VYSVĚTLIT, KDE SE VZALO TOHLE?“ Vytáhl ze záhybů svého pláště nejpodivnější přesýpací hodiny, jaké kdy kdo viděl. Byla to spíše konstrukce z celé sady různě velkých přesýpacích hodin, z nichž každé byly zdobené trochu jinými ornamenty. Skleněné baňky na písek byly potom propojeny složitou sítí skleněných trubek, a zdálo se, že kdykoli se jedny hodiny přesypaly, uvolnila se záklopka a písek se vysypal ze spodní části jedněch hodin do horní části hodin následujících. Jen v posledních hodinách byl nějaký písek; ve spodní části ho bylo zatím jen malinko, ale ani v té horní ho nebylo mnoho a zdálo se, že se sype velice rychle.
„Reinkarnace?“ hádal Lu-Tze. „Vsadím se, že opat má podobné.“
„Regenerace,“ opravil jej Doktor. „Moc se mi nelíbí, jak málo písku tam je,“ dodal zamyšleně.
„Pavouk přece říkal, že jediný způsob, jak zachránit tenhle svět – a tři další – je zabít vás,“ pokrčila Zuzana rameny. „Ach, tenhle pohled taky znám!“ ukázal na ni Doktor prstem. „Jenže právě tam se náš osminohý přítel prořekl. Když mě zabijete, abyste zachránili svůj podivný malý želví svět, který se mi mimochodem líbí, co se stane se třemi vesmíry, které, jak pavouk prohlásil, se rozmotávají jako šály, což bylo pěkně nesmyslné přirovnání? Pavouk musí znát způsob, jak dostat mé tři společníky zpátky domů, a bylo mu jen přikázáno mě – a vás – vydírat pro potěšení někoho úplně jiného. Protože tím skutečným pavoukem ve středu pavučiny vůbec není pavouk!“
„KDO TEDY?“ zeptal se Smrť.
„Nejsem si úplně jistý, ale vím, jak se přesvědčit. Musím se jen dostat k Tardis.“
„Co když utečete? Pomyslíte si, že zachráníte tři vesmíry a sebe, a že za to náš vesmír stojí, i když se vám třebas líbí,“ pravila Zuzana ledově.
„Mladá dámo, zjevně mě ani trochu neznáš!“ vrhl na ni jeden ze svých upřených pohledů.
„Neznám,“ konstatovala.
„V tom případě pojďte se mnou,“ otočil se Doktor ke Smrťovi. „Kdyby se vám zdálo, že chystám nějaký podraz, stačí máchnout kosou.“
„JÁ JSEM SMRT, NE NĚČÍ HLÍDAČ.“
„Osud světů, pane Smrti!“ připomněl mu Doktor.
„NEPŮJDU S VÁMI. JE TO OTÁZKA POVĚSTI.“
„Ach.“
„VY PŮJDETE SE MNOU.“

6 Lu-Tze a pavouk
Sotva byli pryč, Zuzana znovu luskla prsty a čas se rozeběhl. „Kam se poděl Doktor?“ divil se pavouk. „Smrť ho vzal s sebou,“ řekla Zuzana smrtelně vážně.
Pavouk na ni chvíli upřeně zíral. „Poznám, jestli lžete! Nezkoušejte na mě žádné triky!“
„Smrť ho vzal s sebou,“ zopakovala Zuzana smrtelně vážně.
Pavouk se spokojeně zachechtal. Potom se zcela nečekaně vrhl na Saturnina. Byl rychlý jako blesk, ale Lu-Tzeho koště se pohnulo ještě rychleji. „Což není psáno,“ pravil Lu-Tze klidně a jal se pavouka pacifikovat sérií dobře mířených ran koštětem, „nemáš-li prachovku z jemného peří, k vymetání pavučin postačí i obyčejné koště?“
Pavouk se rozhodl spasit útěkem a skočil bungee-jumping z okna. Zuzana konečně použila nůžky, které za celou dobu nepustila z ruky.
„Pane Lu-Tze,“ prohlásil vděčně Saturnin, „vás bych hrozně rád seznámil s jistou tetou Kateřinou; byla by vás vyzvala na duel v příslovích a prohrála by na celé čáře. Ale že bych podobné setkání nepřál nikomu a nejméně vám, neučiním tak.“

7 Rozuzlení
Doktor a Smrť kráčeli spolu ulicemi Ankh-Morporku, města tisíce překvapení. Smrtě viděl jen Doktor; lidé jím sice neprocházeli, ale i na přeplněné ulici se pokaždé vyhnuli místu, kudy zrovna šel. Koukaly se po něm jen kočky.
Vešli do Tardis. Uvnitř stál muž v uniformě městské stráže a rozhlížel se – zvědavě, ale jako někdo, kdo už viděl věci.
Doktor řekl: „Co tu děláte?“
„Na dveřích se píše „police box“ a já jsem policista. Velitel Elánius, městská hlídka. Co tu děláte vy?“
„Já tu bydlím,“ odsekl Doktor.
Elánius opáčil: „Vy nejste policista.“
„Ne. A tohle není skutečná policejní budka. Je to jen maskování,“ vysvětlil, obešel Elánia a začal něco hledat v rozličných přihrádkách pod podlahou.
Elánius se divil: „Maskování? Jako že je to tak divná věc, že si jí nikdo nevšimne, a i kdyby si jí všiml, nebude vědět, co s ní?“
Doktor po něm loupl očima: „Kéž by to tak fungovalo.“
Elánius chvilku přemýšlel. „Možná by vás zajímalo, že máme na strážnici neobvyklého vězně. Vypadá jako upír, který vystudoval v cechu šašků a kašparů. Ukradl sedm a půl ryby na rybím trhu.“
„...a půl?“ zopakoval po něm Doktor.
„Neptejte se mě. Podle hlášení prskal jako kočka a pokusil se pokousat seržanta Navážku, když ho zatýkal.“
Doktor konečně našel, co hledal. „Heuréka!“
Elánius se zamračil: „Není to Efebsky: Ta voda je moc horká?“ Teprve potom si všiml, co to Doktor drží. Vypadalo to jako velká křišťálová koule na podivném podstavci. Uvnitř byly uvězněné tři ženské postavy.
„Dneska jsou nějak potichu,“ prohlásil Doktor a koulí zatřepal, jako kdyby doufal, že tím carrionity probudí k životu. Chvíli na něj zle zíraly, potom na něj všechny zároveň vyplázly jazyk a otočily se k němu zády.
„Myslel jsem, že tam jsou důkladně uvězněné. Ale kdo jiný by...? Síla slov, magie příběhů, to je jejich věc. Možná našly způsob, jak vykukovat z modrých krystalů na Metebelis a nakukávat něco pavoukům.“
Elánius udiveně sledoval, jak Doktor napřahuje ruku s koulí a jak se koule sama zvedá do prostoru, jako kdyby si ji prohlížel někdo neviditelný. Potom si ji Doktor zase vzal. Ve dveřích se otočil k Elániovi. „Městská hlídka jste říkal? Mohl byste mi pohlídat tu budku?“
„Hej, počkejte...!“ protestoval Elánius.
„Nemůžu. Mám v patách smrt. Doslova!“ vyhrkl Doktor a byl tentam.
Když se vrátili do školy, pavouk byl tentam, lavice stály na svých místech a děti soustředěně poslouchaly výklad Saturnina o tom, že daleko předaleko odtud jsou světy kulaté a že prapředek velké A’tuin se vylíhl z Měsíce. Zuzana vždycky věděla, jak využít situaci ve prospěch výuky. Doktor předpokládal, že bude chtít stejně využít i jeho, a začal hovořit: „To já bych vám mohl vyprávět o planetách...“ ale Zuzana jej zarazila jediným pohybem ruky. Podal jí skleněnou kouli. „Říká se jim carrionity. Jsou poslední svého druhu a uvězněné. To jsem si alespoň myslel. Myslím, že něco našeptávaly podvědomí Tardis. Umějí to se slovy. Potřebuji, aby je hlídal někdo jiný než já. Jsou strašně nebezpečné.“
Smrť si odkašlal: „MYSLEL JSEM... ČARODĚJKY Z LANCRE,“ navrhl. Zuzana přikývla. „To dává smysl. Bábi Zlopočasnou jen tak někdo neukecá. Navíc, tyhle carrionity,“ zatřepala koulí, jako kdyby podvědomě doufala, že se zaplní vířícími bílými vločkami, „vypadají jako zlá zvrácená verze čarodějek samotných; ony budou vědět nejlépe, jak velký pozor si na ně musejí dát. Předám jim ji,“ slíbila.
„A co bude se mnou?“ chtěl vědět Doktor. „Nemůžu zůstat ani odejít, aniž bych ohrozil celé vesmíry, pokud si tedy pavouk nevymýšlel.“ Zuzana znovu luskla prsty a zastavila čas. „Zatímco jste byli pryč, zavolala jsem svého přítele.“
Doktor se zatvářil zděšeně, jako kdyby očekával, že se zpoza tabule vynoří alternativní Danny Pink. Místo toho se zčistajasna zjevil příjemný mladík, který vypadal tak nějak vznešeně a nadčasově. „Jsem Čas,“ řekl. Doktor na něj vrhl jeden ze svých intenzivních pohledů.
„Já jsem Pán času!“ prohlásil.
„Můj tedy ne,“ zavrtěl hlavou Čas. „Žádný z vás Timelordů si to jméno nezaslouží; vy všichni jste, aniž byste o tom věděli, mými osobními sluhy. Dohlížíte na to, aby byla dodržována určitá pravidla času, a porušujete je, když je nezbytné je porušovat. Staráte se o nekonečnou Zahradu času. Za to vám patří můj vděk – zvláště vám, Doktore. Znám vás. Jste mým nejvěrnějším sluhou. Proto vám pomohu, i když to ani pro mne nebude úplně jednoduché. Vraťte se se svými přáteli do Tardis a beze strachu se vydejte na cestu domů. Bude to divočejší jízda, než na jakou jste zvyklý, a Tardis může následně vyžadovat nějaké opravy; ale žádnému z vesmírů nebude ublíženo.“
Rozloučili se a Doktor litoval, že na Zeměploše nemůže strávit více času. „Sbohem!“ řekli Doktor, Saturnin, Zuzana i Lu-Tze. „NASHLEDANOU!“ rozloučil se s nimi Smrť, když vycházeli ze dveří. Saturnin později prohlásil, že ještě nikdy nepocítil tak mrazivý pocit jako v onu chvíli.
Tardis hlídali čtyři trollové, každý v jednom rohu. Jeden z nich navíc držel za zápěstí Kocoura, který nepřestával kvílet: „Můj žub! Můj žub! Už žaše jšem ši žlomil žub!“
„Velitel Elánius nechává pozdravovat,“ pravil troll s hodností seržanta a pustil Kocourovu ruku. „A říká, nechci žádný trable, říká, tohle smrdí magií, ať si seberou svýho upíra co není upír a ať už je tu nikdy nevidím!“
Doktor hezky poděkoval a otevřel dveře. Kocour a Saturnin vešli první. Doktor se ještě ve dveřích ohlédl. V tu chvíli prošla po ulici dřevěná truhla na spoustě malinkatých nožičkách, oběhla Tardis kolem dokola, přikrčila se a začala na ni vrčet a zuřivě cvakat víkem. Doktor nevěřícně potřásl hlavou a zavřel dveře. „Všichni se připoutejte, zvlášť ty, Kocoure, ať si nezlomíš ještě další zub! Čas říkal, že to bude divočejší jízda než obvykle, a jestli ví, o čem mluví, jakože ví...“
Saturnin navrhl, že nejméně pomlácení budou, skočí-li všichni do bazénu. Kocour souhlasil. Doktor ovšem musel obsluhovat konzoli a tak z toho nakonec vyšel nejhůř.

8 Nedoceněný génius
Tardis tentokrát přistála s hlasitým žuchnutím a někde v ní ošklivě křuplo a zapraštělo způsobem, který se Doktorovi nelíbil. Konzole zablikala a některá světélka na ní pohasla. Kontrolní místnost naplnil hustý dým. Zvuk arkádového zvonu zněl jako umíráček.
„Trochu jsem přestřelil,“ vysvětlil Saturninovi, když (s Arthurem Dentem a Kocourem v patách) vyšli na pražské nábřeží. Kolem nich se promenádovaly dámy v podivuhodně velkých kloboucích a šustivých robách. „Začátek 20. století. Alespoň jsem trefil místo. Je tu docela hezky, což je dobře. Obávám se, že jsme tu zakotvili natrvalo,“ Doktor ustaraně pohladil bok Tardis.
„Je tu krásně, až na to, že za pár let začne první světová...“ začal Saturnin.
„Pst! Spoilery,“ položil si Doktor prst na ústa.
„Jaká je pravděpodobnost, že v téhle době najdeme někoho, kdo by nám dokázal pomoci?“ povzdechl si Arthur.
„Ne tak malá. Tohle je doba velkých vynálezů a velkých vynálezců! Troufl bych si to odhadnout na 1:42,“ řekl Doktor nadějně a rozhlížel se kolem. „Vlastně je to výborný nápad a měli bychom se po nějakém tom géniovi podívat.“
Vtom se zpoza Tardis vynořil muž, na první pohled génius.
„Jára Cimrman, nedoceněný génius,“ představil se, kdyby jim to náhodou nebylo zcela zřejmé.
„Slyšel jsem o vás!“ vzpomněl si Saturnin. „Všichni o vás říkají, že jste nedoceněný! A génius.“
„No vidíte,“ zaradoval se Doktor. „Podívejte, mistře Cimrmane, tohle je náš stroj času a je rozbitý. Myslíte, že byste jej dokázal spravit?“
Jára Cimrman vešel do Tardis, všechno si důkladně prohlédl a řekl: „Myslím.“
Tak strávili nějaký čas v secesní Praze a ve společnosti Járy Cimrmana, který je po večerech zval do kaváren a přes den opravoval Tardis. Arthuru Dentovi se takový styl života více než zalíbil a s pomocí Saturnina si pronajal obytný člun, na němž posléze všechny hostil. Kocour se naučil rybařit a pokud si mohl desetkrát denně půjčovat nové a nové Doktorovy oblečky, byl zcela spokojen.
Jednoho dne Jára Cimrman prohlásil, že opravy jsou hotové. Doktor Tardis vyzkoušel. Zmizela, zase se objevila, chvíli byla pryč a pak byla zase zpátky. „Nemůžu se hnout z místa!“ stěžoval si Doktor.
Jára Cimrman prohlásil: „Spravil jsem váš stroj času.“
„Tak proč se tedy nemůžu hnout z místa?“ chtěl vědět Doktor.
„Neříkal jste nic o tom, že mám spravit i stroj prostoru,“ odvětil Jára Cimrman.
To mu zabralo téměř rok. Pravděpodobně proto, že si během té doby mimo jiné pořídil mnoho nákresů a po nocích, když Arthur Dent, Kocour, Saturnin i Doktor spali na člunu, vzal občas Tardis do minulosti a hledal chyby v učebnicích českých dějin.
Nakonec se mu podařilo opravit Tardis tak, že vypadala jako nová.
Zatímco Kocour už se těšil na návrat na palubu Červeného Trpaslíka, což svědčí buď o jeho věrnosti přátelům, nebo o naprostém nedostatku představivosti, Arthur Dent a Saturnin poprosili Doktora, aby je svezl jen na totéž místo, ale po první světové válce, aby se jí vyhnuli. Saturnin vysvětlil Doktorovi, že život v Tardis není tak docela pro něj, přestože jej to mrzí – zjistil totiž, že jeho bujná fantazie a vynalézavost se dobře hodí jen k pánům, kteří nic takového nemají. „My dva jsme si moc podobní,“ řekl. „Oba potřebujeme společníka, který není vůbec jako my, aby nás doplňoval. Proto s vaším svolením vstoupím do služeb Arthura Denta – obnovíme agenturu pro nápravu literárních omylů, budeme žít relativně klidný život plný docela malých a obyčejných dobrodružství a nakonec si myslím, že ten obytný člun prodám sám sobě a půjdu na odpočinek.“
„Doktor s tím byl srozuměn,“ vyprávěl mi Saturnin na palubě onoho obytného člunu. Mezitím se naprosto zešeřilo. „Nakonec to ale nedopadlo tak, jak jsem byl doufal. Arthur Dent se shodou prapodivných náhod, jež jej na každém kroku provázely, vrátil zpátky do svého příběhu; já jsem se počal nudit a přece jen mne zamrzelo, že jsem Doktorovu nabídku tehdy odmítl; a jelikož Tardis se čas od času objevila na nábřeží – to když Doktor testoval spravený stroj času a nemohl se pohnout ani o píď v prostoru – několikrát jsem se v ní svezl tam a zase zpátky. Tady už to začíná být zamotané, nebudu vás tím tedy nadále unavovat; své postřehy z cest s Doktorem jsem sepsal a ukryl pod uvolněné prkno v podlaze paluby, kdybyste si je snad chtěl přečíst. Já jdu chytnout Tardis: vím, že se tu za několik minut zase objeví.“ Tu Saturnin vstal, vlídně se se mnou rozloučil a nechal mne sedět na člunu dokonale zmateného. Byl jsem absurditou jeho příběhu nakonec tak vyčerpán, že jsem byl ještě rád, že Saturnin odchází. Víckrát jsem o něm neslyšel. A nikdy se mi nezachtělo přesvědčit se, zda je pod prkny paluby něco ukryto – myslím, že bych nesnesl pomyšlení, že na celém Saturninově vyprávění mohlo být byť i jen jediné slovo pravdivé.

9 Epilog
Doktor prý navrhl i Járovi Cimrmanovi, aby se stal jeho společníkem. „To tak,“ pravil Cimrman. „Vy byste mě vzal jednou do budoucnosti a o všech mých pozdějších vynálezech by se řeklo, že je nemám ze své hlavy! Tahle doba si mne sice nezaslouží, ale tahle doba mne potřebuje a v ní také zůstanu.“
Pověst ale praví, že na palubě Tardis přece jen získal nějaké vědomosti, nemluvě o věcech, jež byl zaslechl z rozhovorů Doktora s ostatními. Saturnin vždy prohlašoval, že právě v Tardis přišel Jára Cimrman na myšlenku Jarmary, tedy skříně naplněné informacemi, která je zevnitř větší; a později zjistil, že si Jára Cimrman odnesl z Tardis detailní nákres rutanského výzvědného zařízení, aby jich celou hrst o mnoho let později ukryl do mísy s koblihami a uzavřel tak tento příběh do časové smyčky (vytvořiv tak zároveň pátou kategorii koblihové teorie, o jaké se doktoru Vlachovi ani nesnilo).
A Doktor? Neví se, jak dlouho cestoval se Saturninem; nakonec ale zůstal zase sám a vydal se hledat místo v čase, kde už Claru přešel vztek natolik, že by se snad nechala přemluvit k další výpravě.
#82 od Meisiluosi
03 lis 2014 23:27
Po čtvrté kapitole na kratičkou chvilku přerušuji čtení nadšeným výkřikem "Boží!"
:-)

EDIT: Dočetla jsem. Musela bych se opakovat.
OK, budu se opakovat.

Boží! 8-) :D
#96 od Mike
04 lis 2014 02:30
Tess, to je báječný, úžasný! Ani nevíš, jak jsem nadšenej, žes to dala dohromady! :D Nemám slov, podobně jako Meisiluosi. Prostě úžasný. ;)
#158 od Tessuna
07 lis 2014 21:20
Moc vám děkuji za milá slova! Zvlášť tobě, Miku, vždyť nebýt té naší diskuse po Mumii v Orient Expresu, vůbec by mě nenapadlo něco takového psát. :)
#165 od Mike
07 lis 2014 22:29
No to se rádo stalo. Naopak - já díky, už si tu povídku čtu poněkolikáté, vždycky dokáže rozesmát znova. ;)
#359 od Sillia
12 lis 2014 18:05
Chvíli mi trvalo, než jsem se to konečně rozhodla přečíst a rozhodně lituji, že jsem to tak dlouho odkládala. A přestože krom o Doctorovi a Červeném Trpaslíkovi vím o všem ostatním jen to, že to existuje, popřípadě o tom vím pár základních informací, tak se mi to líbilo, u něčeho jsem se zasmála, něco se mi prostě jen líbilo. Jen mi přišlo trochu divné, že Doktor Tardis nespraví a Jára (člověk z 20. století ze Země) ano. Každopádně se mi líbilo strávit čas čtením této povídky, je moc pěkná.
#373 od Zuzka
12 lis 2014 23:18
Díky! Krásná povídka. Moc hezky jsi trefila vyprávěcí styl jednotlivých příběhů, klobouk dolů.
#961 od Sára
28 pro 2014 11:17
Tedy - poklona uctivá, milá dámo! Příběh spletený do složitého a dokonalého vzoru... a já si užila každou nitku ! Pravda, na Zeměploše jsem se malinko ztratila, ale hodlám to, co nejdříve napravit. Ovšem skvělému obsahu povídky neméně zdatně sekunduje forma. Já si texty při čtení většinou vizualizuju, no, tady jsem jednotlivé postavy i slyšela. Trochu kacířsky se mi chce říct, že takového talentu je pro fanfikce škoda. Ale neřeknu, protože si chci dál číst tvé texty tady...

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník