#66 od Angi
03 lis 2014 10:03
Doomsday.

Darlig ulv stranden. Bad wolf bay.
"..a hádám, když tohle je moje poslední příležitost to říct.. Rose Tyler, já .." Doktorova projekce mizí, Rose pláče.
A slyší nezaměnitelný zvuk přistávající TARDIS. Vrhne se k ní a buší na dveře, ty se otevírají.
"Doktore! Můj doktore!" Objímá šokovaného muže ve dveřích TARDIS. Muž se zmateně dívá na Rose, do TARDIS, na Rose, do TARDIS, na Rose... "Hm, tak tohle je vážně divné." Prohlásí.
To už si Rose uvědomí, že je něco špatně. Až teď ji dojde, že TARDIS je purpurová. No ovšem! I tenhle vesmír má svého Doktora! Každý vesmír potřebuje svého Doktora..
"Takže ty nejsi.. ty nejsi můj Doktor." Rose se neptá. Konstatuje. Vypadá, že zase začne plakat.
"Nejsem vůbec Doktor." Usměje se muž nesměle, vůbec ne tím nadšeným chlapeckým úsměvem, kterým se smál její Doktor.
"Doktorko, vylez už ven, je krásný den a jsi tady ty a myslíš si, že jsem Doktor!"
"Cože?" Objeví se ve dveřích druhá Rose. "Cože?!" Zopakuje, když se podívá na svou dvojnici a hned ji skenuje sonickým šroubovákem. "Ty jsi z paralelního vesmíru." Usměje se Doktorka od ucha k uchu.
Rose je docela v šoku, chvíli trvá, než ze sebe dostane otázku, na kterou již zná odpověď. "Takže ty jsi Doktor? Teda.. Doktorka?"
"Oh yes!" Zaculí se znovu Doktorka. "TARDIS zachytila zvláštní druh vysílání.. takže návštěva z jiného vesmíru jo? Molto bene. A nejsi Doktorka, jak jsem pochopila, ale u vás je Doktorem Ross? Úžasné."
"Ross?"
"To jsem já, Ross Tyler, těší mě. Ahoj tetičko Jackie, zdravím, strýčku Pete!" Všimne si konečně Ross opodál stojících příbuzných.
"Rose Tyler.“ Zatřese stále zmatená Rose Rossovi rukou.
"Rose a Ross Tyler!" Ukazuje si rozesmátá Doktorka na oba střídavě prstem.
"Takže, Rose, co tady vlastně děláš? Proč tě tu tvůj Doktor nechal?"
"Uvízla jsem tu, nemůžu do svého vesmíru a můj Doktor zůstal na druhé straně a nemůže pro mě!" Propukne Rose opět v pláč.
"Nesmysl, mezi paralelnímy světy lze cestovat celkem snadno." Sebejistota v Doktorčině hlase Rose zmate, takže místo toho, aby se chytila stébla naděje, tvrdohlavě trvá na svém.
"Doktor, můj Doktor říkal, že kdysi bylo cestování mezi paralelními vesmíry snadné, když tady ještě byla Gallifrey a Páni Času, ale teď, když Gallifrey padla je to nemožné."
"Ve vašem vesmíru Gallifrey padla? Musíš mi říct, jak se to stalo."
"Chceš říct, že..."
"Přesně tak. V našem univerzu je Gallifrey stále tady. A rozhodně se nechystá padnout, pokud vím. Pojďme do TARDIS, přípravy chvíli potrvají, ale dostanu tě domů."
"Allons-y!"

***

Journey´s end.

TARDIS. Doktor se postupně loučí se svými společníky z let dávných i nedávných. Na palubě TARDIS už zůstává je on, Doktor s jedním srdcem a Doktor-Donna.
"A co se týče tebe.." Obrátil se Doktor na Doktora s jedním srdcem, "Jsi příliš nebezpečný. Spáchal jsi genocidu! Nemůžu tě nechat samotného, proto zůstaneš s.."
"Oi!" Skočí mu Doktor s jedním srdcem do řeči. "Zůstanu se Sarah Jane. Jestli bude souhlasit." Chvíle ticha, kdy na sebe Doktoři upírají přísné pohledy. "Když jsem teď člověk, dívám se na věci trochu jinak, jsou chyby, které jsem mohl napravit a nenapravil, alespoň jednu chybu zkusím napravit teď. Zůstanu se Sarah Jane Doktore." Ještě chvíli bylo ticho a pak se Doktor zasmál, vysadil Doktora s jedním srdcem na zemi a osaměl v TARDIS s Doktorem-Donnou.
"Myslela jsem, že zkusíme planetu Felspoon, protože je to dobrý jméno. Felspoon. Patrně má hory, které se kymácí a hýbají ve větru. Dokážeš si to představit?"
"A jak to víš?" Zeptá se Doktor, jehož výraz nevěstí nic dobrého.
"Protože je to v tvojí hlavě a když je to v tvojí, je to i v mojí."
"A jaký je to pocit?"
"Skvělej! Fantastickej! Molto bene! Celej velkej vesmír zabalenej v mojí hlavě!"
Doktor-Donna se zasekne na jednom slově, pak chrlí další a další slova, která ztrácí smysl.
"Můj bože.. moje hlava.."
"Nikdy předtím neproběhla metakrize člověka a Time lorda. A ty víš proč." Pokračuje lítostivě Doktor.
"Protože nemůže být. Jenže.. chci zůstat!"
"Donno, podívej se na mě. Podívej se na mě. Jestli takhle zůstaneš, zemřeš."
"Měla jsem s tebou zůstat, cestovat v TARDIS... nechci odejít."
"A taky se mnou budeš cestovat, jako Donna, jako dřív." Usměje se nečekaně Doktor tak, jak to umí jen on. "Mám tyhle hodinky, uchovají v sobě tvou Doktorskou polovinu, změní tě v člověka a pak hurá na Felspoon! Jen je nikdy nesmíš otevřít, takže si je pak raději nechám." Září Doktor. Donna se vrhá Doktorovi kolem krku a povalí ho na zem, oba se smějí. Doktor a Donna. Doktor Donna.

***

The angels take Manhattan.

New York, 1926. Amy a Rory Pond odchází z utkání New York Americans s Torontem. Je to už několik let od doby, kdy je whipping angel poslal do minulosti, vytrhl je z jejich životů, odloučil od Doktora.

"Chybí mi fotbal Amy. Nemůžeme se přestěhovat do Anglie?"
Amy si povzdechne. "Rory.. kolikrát jsme už o tom mluvili? Náhrobek byl v New Yorku. Pevný bod v čase, musíme žít tady. A krom toho, hokej je správná hra pro chlapy, jen je škoda, že Madison square garden nepostaví ještě čtyřicet let."
"Vím.. jen nejsem takový fanoušek hokeje, jako ty. Jak můžeš vědět, že jsme se neodstěhovali do Anglie, žili tam padesát let a na stará kolena se nevrátili na Manhattan? Já si myslím, že.." Nikdo už nikdy nezjistil, co si Rory myslí, protože byl přerušen.
"Amelia... Amelia Pond." Zašeptal Doktor se slzami v očích. "A Rory! Ahoj Pondovi!"
"Doktore!" Vykřikli současně.
"Raggedy Doctor, my Raggedy Doctor." Rovněž šeptala Amy. A omdlela. Rory ji zachytil, než spadla na zem, zvedl ji do náruče. "Jdeme domů."
"Poslední cenutiron, vždy připraven Amy chránit." Pousměje se Doktor a poplácá Roryho po rameni.

Dům Pondů.
Amy se probírá. Vidí Roryho, jeho starostlivý výraz. Vidí Doktora. Začne plakat. A křičet. "Kde ses tu vzal? Říkal jsi, že už se neuvidíme, že sem nemůžeš, nebo se New York rozpadne na kusy, vzal jsi nám veškerou naději! Víš jak jsi mi.. nám chyběl?!" Doktor Amy obejme. "Amelia, dívka, která čekala.." pak se prudce vztyčí a s rozmáchlými gesty začne chrlit vysvětlení proložené nesmysly. "Taky jsem tu už pár let, konkrétně pět. Později řeknu proč. To River.. musíte poděkovat Melody, až se vrátíme. Napsala další knihu. Pokračování příběhu Detective River Song a případ zmizelých těl! Podle knihy jsou vaše hroby prázdné a náhrobek falešný, pak vám to dám přečíst. Já už to četl. Hlasitě. A vytvořil nové pevné body v čase. A mé jméno je na Stanleyově poháru, paráda!" Udělal doktor radostí piruetu. "Pracuju jako asistent trenéra Toronta, vyhráli jsme v roce 1922! Vlastně to není ani práce, jen vymýšlím taktiku, pohodička.."
"Doktore! Zpátky k pevným bodům v čase!"
"Jasně, promiňte.. Pevné body v čase, jo. Vytvořili jsme nové pevné body v čase, ale pro jistotu jsem s TARDIS přistál v Kanadě. Přesunout se s TARDIS do New Yorku je stále nemožné. Za hodinu jedeme s týmem zpátky, zpátky do Toronta, zpátky k TARDIS!. Pravda, víc pevných bodů v čase je docela nebezpečná hra, proto jsem posledních pět let pracoval na stabilizátoru, pomocí kterého TARDIS paradox srovná. Jako to kdysi s TARDIS udělal Master. On vždycky uměl inspirovat. Je to docela timey wimey, wibbly wobbly, ale bude to fungovat! Rory, doufám, že zvládneš dát na Amy pozor v autobuse plném urostlých chlapů..." Zašermoval Doktor Rorymu ukazovákem před obličejem a po straně mrkl na Amy.
"Eh.. já.. jo."
"Jedeme domů?" Zeptala se Amy.
"Jedeme domů." Potvrdil Doktor. Raggedy Doctor.

***

Následující text obsahuje spoilery! Zobrazit
b]??? [/b]

Svit vycházejícího slunce zalil hotelový pokoj na pláži, křik racků a šumění přílivu doplňovaly směsici hihňání, štěbetání a sténání z pod přikrývky. Hlavně sténání. Konečně se přikrývka shrnula stranou a odhalila prudce oddechující propletenec Doktora a Missy.
Klubko Time Lordů se rozpletlo. "Ledviny. Bolí mě z toho ledviny." Postěžoval si Doktor a zatvářil se, jako kdyby to byla pravda. Missy se přitulila a položila hlavu na Doktorovu hruď. "Nikdy jsem si nepředstavoval, že to může být mezi námi takové.. ty ano? Hej! Nespi Missy, teď si máme povídat.. neopovažuj se znovu usnout!" Probraná Missy obrátila oči v sloup a Doktora štípla..
"Au! Tohle by ses měla odnaučit, co tomu řeknou děti."
"Jaké děti?!"
"Následkem dneška budeme mít sedm dětí. Když jsi spala, odskočil jsem si s TARDIS do budoucnosti. Sedm dětí. Pevný bod v čase."
Missy chvíli lapala po dechu, ale nakonec pokrčila rameny. "Můžeme si najít neobydlenou planetu. Pojmenujeme ji New Gallifrey, naše děti založí civilizaci Time lordů...
"Hej! Ozval se z koupelny hlas kapitána Jacka Harknesse. "Může mě někdo konečně rozvázat?"
Ve dveřích se objevila Missy.
"Byla to nejúžasnější noc mého života, ale rád bych si zase trošku protáhl tělo“ mrkl Jack na Missy. „Prosím Mistress.."
Missy si pobaveně prohlídla nahého, svázaného Jacka, roztomile pokrčila nosíkem a zavřela dveře.
"Mistress! Doktore! Přece mě tu takhle nenecháte! Doktore!"
"Face of Boe.." Věřila bys tomu? Zakroutil hlavou Doktor a oba se zasmáli.


***

Omlouvám se za to, že některé výrazy zůstaly nepřeloženy, ale jsou věci, přes které u mě nejede vlak, jako je třeba "Raggedy Doctor" slzu v oku měl nejen Doktor, měl jsem ji při psaní i já, stejně tak jako při zjevení Amelie u odcházení jedenáctého a kdykoliv slyším Amy říkat "someting old, something new, something borrowed, something blue." tak mi ta slza ukápne taky.. prostě Amelia Pond je má nejmilovanější společnice a jak je těžké se jí vzdát, tak je těžké překládat některá výraziva, proto děkuji za pochopení.

Stejně tak děkuji všem, co to dočetli až sem a budu rád za jejich názory a my všichni buďme rádi za Davise a Moffata, taky by mohl seriál dostat do ruky někdo jako já a to by byl teprve End of the universe. ;)
#71 od Tessuna
03 lis 2014 14:31
Hezká snůška happyendů :) Zvlášť se mi líbilo řešení s Donnou, protože mi neskutečně chybí a to s těmi hodinkami mohlo fakticky fungovat!
Trochu si rýpnu, ale jak to, že v tom paralelním vesmíru byl Ross Tyler synem Tylerových, ale vypadal pořád jako Doktor? Neměl by v tom případě vypadat spíš jako dvojče Rose? Doktorku - Rose beru, Timelordi si obličeje evidentně někde "půjčují," i když kdoví jak to funguje. Ale u lidí by měla fungovat genetika.
A co se týče té poslední části... Ne. Prostě ne. Ne.
#73 od Angi
03 lis 2014 17:18
Byl synovec, ne syn a mohl být prostě jen velmi podobný, což si Rose ve stavu vypjatých emocí jednoduše nevšimla a považoala ho za svého doktora.. myslím, že jeho popis jsem tam nikde nedával.
Každopádně ta poslední část je jen takový vtípek..
Jinak happyendy rád nemám, to je jen taková náhodička. :)
#963 od Sára
28 pro 2014 13:05
Dobřes to vymyslela, čas od času happy end neuškodí.
Ale: jestli v alternativním "Rosině" vesmíru Gallifrey nepadla, pak možná ani Doktor(ka) nemá žádný extra důvod potulovat se po planetách, a dost možná sedí doma a vychovává kupu dětí (nekamenujte mě, jestli kecám, neviděla jsem zatím classic díly, možná je všecko jinak). Každopádně - Rose mi nechybí. A stejně tak Donna - řešení s hodinkami není špatné, ale možná moc jednoduché (jak znám Donnu, ona stejně neodolá pokušení ty hodinky Doktorovi čmajznout a otevřít).
Hodně uvěřitelný je happy end u Amy a Roryho - Jedenáctku, co asistuje trenérovi jedenáctky, si dovedu živě představit ( i to, jak se u toho baví - než se mu zasteskne po vesmíru).
No a poslední happy end - to je taková noční můra skoro ( a nejen pro Jacka Harknesse :) )

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník