#6816 od Sára
09 lis 2019 22:54
Chvíli trvalo, než tam došly.
Dvakrát musely použít výtah, který měl s tím pozemským sice společnou funkci, podobu ale rozhodně ne.
Byl to pouhý růžový kruh na podlaze, který by Donna minula bez povšimnutí. Iilein ji však beze slova vzala za ruku (dlaň měla neobvykle teplou jako při horečce) a donutila do kruhu vstoupit. Vzápětí se obě vznesly nahoru, Donna ani nestihla vykřiknout. I když to vypadalo, že vzduchem plují bez jakékoliv opory, podvědomě cítila, že je před pádem z výšky chrání neviditelné stěny.

Chodby, kterými Donna s Iilein kráčely, místy nečekaně přecházely ze strohé šedi v zahradu, plnou cizokrajných rostlin. Nebo spíš v kus krajiny, prostorem se tu nijak nešetřilo, i když část z toho byla nepochybně jen dokonalá projekce. I tak se ale studenti na své dlouhé cestě mohli cítit pořád jako doma.
Za normálních okolností by Donna tohle všechno hlasitě obdivovala, jenže jí se hlavou honilo něco úplně jiného.
Teď, když věděla, že její snoubenec hostí cizí mysl zvanou Ddhaer, kladla si pořád dokola tytéž otázky: S kým jsem to vlastně žila? S člověkem nebo mimozemšťanem? Miloval mě Tim doopravdy nebo k tomu byl nucen onou crú-elskou entitou?
Její druhé já tentokrát bylo zticha a Donna nevěděla, zda ji víc děsí to mlčení nebo odpověď, kterou by mohla dostat.

„Nejste nudní a nezajímaví,“ prolomila zničehonic Iilein mlčení a vytrhla tím svou společnici ze zamyšlení.
„Co prosím?“
„Vy lidé. Lidská rasa není vůbec nudná a nezajímavá, jak nám tvrdili učitelé.“
„No jo, kantoři. Co ti můžou vědět…“ odfrkla Donna, „to já jednou…“ chtěla dodat něco z vlastních školních zkušeností, když vtom si uvědomila, jak moc crú-elové ctí vzdělání a nepochybně i ty, kteří jim ho přinášejí, a tak načatou větu radši spolkla.
Iilein souhlasně kývla hlavou.
„Ddraeg to taky říkal. Že jsou omezení, že nás učí jen to, co sami uznají za vhodné, a přitom vesmír je plný tolika neprobádaných míst a věcí. On sám si o vás nastudoval všecko, co jen šlo. Tvrdil, že máte úžasný potenciál a budoucnost a že vás chce osobně poznat…a…“ zajíkla se.
Víc říkat nemusela.
„Tys to věděla, že?“ otázala se soucitně Donna. „Vědělas, že chtějí ukradnout skokový člun, ale neprásklas je. Věřila jsi, že to zvládnou. Že přijdou s něčím unikátním, co donutí ředitele Hhlanga zastavit loď a věnovat Zemi důkladnou pozornost.“
Iilein znovu přikývla.
„Je to moje vina. Mohla jsem jim v tom zabránit, a měla jsem to udělat. Byli by teď oba naživu. Ale sdílela jsem s Ddraegem jeho vize a…měl pravdu, a to ani netušil, jací jste doopravdy. Empatičtí, loajální. Nevzdáváte se. Pomáháte si…a když je třeba, neváháte obětovat pro druhého vlastní život.“
„A tohle víš jak, Iilein?“
„No přece…my dvě…dotýkaly jsme se…sdílely jsme…“ crú-elka pohlédla na Donnu a její nechápavý výraz, „och, u Senkrího mozku, nenapadlo mě, že to není oboustranné!“
„Takže teď mě máš přečtenou?“
„Do poslední myšlenky a vzpomínky. Promiň, vážně jsem…“
„Nech to plavat. Aspoň teď vím, proč na mě Hhlang tak divně vejral. A proč se crú-elové neobjímají. Ale nenech se zmást – my lidi nejsme všichni stejní.“
„Budu si to pamatovat,“ prohlásila vážně Iilein.
O pár metrů dál se zastavila a ukázala na nenápadné dveře.„Jsme tady. Měla bych se vrátit.“
Donně se najednou roztřásla kolena. Uvnitř byl sice Doktor, její opora ve všech možných i nemožných situacích, jenže svým pochybnostem bude muset čelit jen ona sama.
„Doprovodíš mě? Prosím…“
„Tak dobře.“

Vstoupily dovnitř.
Uprostřed okrového sálu stála nevelká kopule. Jejími průsvitnými stěnami bylo vidět lůžko s Timem (pořád měl tu modrou tvář, takže připomínal spícího Fantomase), v jehož záhlaví se nacházel velký monitor pokrytý spletí neustále se vlnících čar. Jinak tu nebylo nic. Crú-elové si evidentně potrpěli na funkční minimalismus.

„To je naprosto nepřijatelné, řediteli Hhlangu,“ dolehl k nim Doktorův hlas.„Nemám nic proti tobě osobně, ba co víc, věřím ti, ale nemůžeš hovořit za všecky na své planetě. Co když Velká rada rozhodne jinak? To nemůžu riskovat.“
Hhlang a další crú-el, jehož kůže zářila stejnou fialovou barvou jako vnitřek „sanitky“, stáli vně kopule spolu s Doktorem. Jeho hlas zněl sice klidně, ale Donna v něm postřehla chladný spodní tón, který nepoužíval často a který z něj činil nesmlouvavého vyjednávače a nebezpečného protivníka. Bylo zřejmé, že hodlá dosáhnout svého stůj co stůj.
„O co jde?“ zeptala se.
„ Hhlang se brání svolit, abychom si Tima vzali zpátky. A to bez ohledu na fakt, že stejně nejsou schopni z něj Ddhaerův -el vyjmout a přenést ho. Není totiž kam. Na lodi se nenachází jediný crú, který by už neměl svého symbionta…“
„..protože ti se rodí jen na Krí-tsaku, domovské planetě crú-elů,“ doplnila Donna. „Kdyby -el teď vyjmuli, měli by sice živoucí duši, ale bez těla.“
„Přesně. A ani ta duše by moc dlouho nepřežila. Proto tady vrchní lékař Ffraen zatím Timovi aplikoval nanoboty, kteří opravují jeho zlomeninu. Až s tím budou hotovi, nechá ho ředitel uložit ho do stázového boxu a Cráámae-an-sri bude dál pokračovat v cestě podle původního plánu. Po návratu na Krí-tsak najdou Ddhaerovi nové tělo a Tima dopraví zpátky na Zemi do stejného času, v jakém ji opustil.“
„To zní dobře. Takže v čem je háček?“
„Omluvíte nás na moment?“

Doktor vzal Donnu stranou.
„Peníze,“ řekl. „Kdo myslíš, že bude s nadšením financovat výpravu přes půl vesmíru, aby vrátil domů jednoho bezvýznamného pozemšťana?“
„On není bezvýznamný!“ opáčila prudce. Když viděla, jak se Doktorovi blýsklo v očích, spěšně dodala: „Nikdo z nás není. Tvoje vlastní slova, jestli se nepletu.“
„Jistě. No a druhým problémem je Hhlang. Bude se muset Velké radě zodpovídat z Ddraegovy smrti. Všem bude jedno, co nám tu nasliboval. Nevím, jaký dostane trest, ale obávám se, že mu nedovolí, aby své slovo dodržel. Zkusil jsem mu sice trošku vydírat Stínovým prohlášením a paragrafem o únosech inteligentním bytostí z planet páté kategorie, ale mávl nad tím rukou. Vlastně všema čtyřma.“
Donna se zamyslela.
„Pak zbývá jediná možnost. Tima na Krí-tsak dopravíme sami. Máš přece TARDIS.“
Doktor si povzdechl.
„To mám. Tři tisíce let v minulosti, zaparkovanou na ulici v Islingtonu.“
„Cože?“
„Dlouhý příběh. Jednou ti ho povím.“

Donna se užuž nadechovala k další otázce, když vtom zaslechla, jak se Hhlang hněvivě obořil na Iilein:
„Neříkal jsem ti snad, aby ses vrátila do své skupiny?! Tady nemáš co dělat! Nejsi tu nic platná!“
„Naopak,“odpověděla pevně mladá crú-elka. „Budu tu platná víc, než všichni tušíte. Stejně jsem to chtěla udělat, ale teď to aspoň má nějaký smysl a užitek.“
„O čem to mluvíš??“
„O tomhle.“
V jedné z Iileiných rukou se objevila nenápadná kulička. Než jí v tom kdokoliv mohl zabránit, spolkla ji.
Udělala dva kroky, pak ze sebe vyrazila ostrý drásavý zvuk a zhroutila se k zemi.
Zatímco všichni zůstali jako přimražení, Doktor se k ní okamžitě vrhnul.
„Cos to udělala? Cos to snědla? No tak, mluv se mnou!“
Neodpověděla.
Zmítala se na podlaze, svaly na obou obličejích se jí stahovaly v prudké křeči a na pískově plavé pokožce naskakovaly jedovatě zelené skvrny. Těsně předtím, než se její do široka otevřené oči potáhly modravou mázdrou, sebou přestala škubat a zašeptala:
„Tě…lo bez du…še…“
Celé to netrvalo ani dvacet vteřin.
Doktor vstal. Tvář měl jako z kamene, ale před jeho planoucíma očima by vzala do zaječích i celá armáda Daleků, natož dva šokovaní crú-elové.
Donna stěží zadržovala slzy. „Je…?“
„Ano. Je mrtvá. Chci vysvětlení,“ obrátil se k Hhlangovi, který instinktivně couvl. „Řekla – tělo bez duše. Co tím myslela?“
Vrchní lékař si vyměnil krátký pohled s ředitelem.
„Vyhořela,“ řekl. „Vzala si nervový jed, který se poslední dobou rozmohl na Krí-tsaku mezi mladými, co se chtějí zabít. Netušil jsem, že by ho mohl někdo pronést na loď, opravdu…děláme pečlivé kontroly…“
„To mě nezajímá. Co znamená - vyhořela?“
„Ten jed zabije pouze -el. Samotný crú zůstane nedotčen, ale přežívat pak může jen na vegetativní úrovni. Jako tělo bez duše. Pokud ovšem…“
„Co?“
„Nedostane nového symbionta do dvaceti lamů. A věřte, že ti mladí si vybírají taková místa k sebevraždě, že je nikdo nikdy nenajde včas,“ povzdechl si vrchní lékař.
Dvacet lamů je zhruba jedna pozemská hodina, prolétlo Doktorovi hlavou. Hodina mezi životem a smrtí…
„Tak na co, k čertu, čekáte, Ffraene? Máte dvacet lamů, abyste zachránil Ddhaera! Hoďte sebou!“

„Doktore, prosím tě, sedni si na chvilku! Znervózňuješ mě!“
Donna stála v pracovně ředitele Hhlanga a zírala do panoramatického okna s trojrozměrným výsekem krajiny na Krí-tsaku. Hleděla na všecky ty úžasné barvy a tvary, ale vnímala jediné – Doktorovo neklidné přecházení po místnosti. A pak ještě škubavou bolest za očima, která postupně začínala prorůstat do zbytku jejího mozku.
„Ten Ffraen vypadal docela schopně. Dobře to dopadne, uvidíš.“
Při pomyšlení na Iilein a Ddraega jí ale vlastní slova připadla falešná. Život a cestování s Doktorem ji naučilo, že dobře to dopadá jen pro některé.
Co asi udělá Tim, až se probere z bezvědomí? Pozná ji? Nebo ji vyžene ze svého domu jako vetřelce?
Zničehonic se Doktor zastavil, a ve stejné chvíli vešel do místnosti Hhlang.
Donna se prudce otočila.
„Tak co?“
„Ddhaer je zpátky. Živý a v pořádku.“
„Můžu ho vidět?“
„Nejde to. Ffraen ho nechal v umělém spánku. Potřebuje zregenerovat a zvyknout si.“
A zapomenout na ženu jménem Donna, jejíž jméno bylo tím prvním, co vyslovil, sotvaže jeho -el splynul s tělem Iilein.
„Dobrá,“ usmál se Doktor. „Tak teď už jen zbývá nás tři dopravit zpátky na Zemi a Cráámae-an-sri může nabrat znovu původní kurs. Rád jsem vás poznal, Hhlangu. Škoda jen, že to nebylo za příjemnějších okolností.“

Už podruhé toho dne zakvílely v tiché londýnské ulici brzdy sanitního vozu. Byl zrovna posvátný čas nedělního oběda, a tak si toho nikdo – snad s výjimkou bezejmenného kotěte na větvi jasanu – nevšiml.
Krátce se zablesklo a na silnici zůstali dva muži a žena.
Doktor s Donnou podpírali Tima, který se opilecky klátil a s pohledem upřeným na špičky svých bot dokolečka mumlal:
„Kost, já vidím svoji kost…“
Ve tváři měl už zase původní barvu a jedině roztržená nohavice připomínala, co se stalo. Nanoboty odvedly svou práci dokonale, po fraktuře nezbyla ani jizva na kůži. Ke scelování kalhot je ale nikdo nenaprogramoval.
Společnými silami uložili Tima na pohovku v obývacím pokoji. Nevzpouzel se, usnul dřív, než ho Donna stačila přikrýt dekou.

„A co teď?“ zeptala se. „Felspoon? S horama, co se kývají ve vánku? Dlužíš mi ho…“
Doktor pohlédl na její zrudlou tvář a neklidně těkající oči a nevesele se pousmál. Tohle tu už jednou bylo.
„Ty víš, co teď přijde,“ řekl.
Odevzdaně přitakala.
„Ale ještě před tím chci vědět, co jsem posledně udělal špatně. Protože tvá paměť očividně nebyla…“
„..vymazaná? To vážně nebyla. Jen důkladně uspaná. A víš proč? Protože jsi ve skutečnosti nechtěl, abych zapomněla. Při té metakrizi jsem se stala součástí tebe samého. Musel bys amputovat kus vlastní mysli. A to je příliš bolestivé i pro Doktora, že ano? Takže jsi všechno to, co mi rvalo mozek na kusy, jen deaktivoval. Zamkl a zahodil klíč. Nemohls tušit, že hyperchronový skok vortexem ten zámek prolomí. No, a jsme zas tam, kde předtím, co?“ pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho spíš bolestný úšklebek.
Promnula si spánky, úlevu jí to však nepřineslo. „ Já vím, musíš to udělat, jenže tentokrát vím, o co půjde, a mám jedno přání…“
„Poslouchám.“
„Vezmi si zpátky to, co je tvé, znalosti Pána času a vzpomínky na devět set let tvé existence. Ale ty moje mi nech. Víš, já už s tebou cestovat nebudu. Byli jsme spolu leckde, občas v nebi, dokonce i v tom sedmém, kdo by to řekl…a taky občas v pekle. Ale teď mám Tima a kotě a tak vůbec. Jen… občas večer, když se kouknu na nebe, chci si pamatovat, jaké to bylo, a vědět, že tam někde je ta praštěná modrá budka a ty. Chci si pamatovat, že jsou světy, o kterých se nikomu ani nesní…“
Zamyslel se.
„Udělám, co půjde,“ řekl. A svůj slib splnil.

„Sbohem, Doktore,“ řekla o chvíli později. „A dávej na sebe pozor.“
„Budu. Sbohem, Donno Nobleová, rád jsem tě zase viděl.“

Vyšel ze dveří a zamířil k TARDIS, která na něj čekala na rohu ulice.
Donna se posadila do křesla.
Kotě, které mezitím slezlo ze stromu a vkradlo se pootevřenými dveřmi do domu, jí vyskočilo na klín, schoulilo se tam, a oba spolu trpělivě čekali, až se Tim Hardy probudí.
#6819 od Sillia
11 lis 2019 13:26
To jsem ráda, že se tu zas něco objevilo. A opět povedené. Jsem ráda, že jsi dala Donně její vzpomínky zpátky a samozřejmě, ze jsi mě na chvíli vratila k Desátému, má takové své kouzlo. Cruelové jsou opravdu zajímavá rasa a cela ta zápletka se zvědavými studenty překvapila, člověk už je zvyklý čekat nějaké typické zákeřné potvory, ale tohle byla příjemná změna:)
#6820 od Tessuna
11 lis 2019 13:57
Tedy, ten konec je ale hořkosladký. Spíš hořký. Je to sice lepší stav, než v jakém Donna skončila v seriálu, ale... dobrovolně se vzdát možnosti cestovat s Doktorem? Teď, když ho znovu našla? Ne-e, to neberu. Nevěřím. Zvlášť když - no, mám podezření, že až se Tim probere, bude mu Donna celkem ukradená. Protože zamilovaný do ní byl Ddraeg. Takže ať na to koukám, jak chci, pořád mi to vychází tak, že všechny postavy nakonec skončí pěkně nešťastné. To... není fér! To bych radši celou historku o Jerichu, ta by byla určitě vtipná.
- Je to konec nebo bude ještě pokračování? Připadá mi to na jednu stranu hotové a na druhou bych si moc přála, aby se ještě něco stalo.
#6824 od Sára
20 lis 2019 15:14
Dík, Silio, že jsi četla. Já si taky říkám, že Doktor přece nemusí pokaždé bojovat s monstry a jinými "aliens". Vždycky ale tahá pozemšťany z maléru, asi jako Donna s Timem to své kotě. A je mu fuk jestli zachraňuje jednoho nebo celých sedm miliard (nebo kolik nás už na matičce Zemi je).

Tessuno, naprosto chápu tvé pocity. Ono to bude tím, že jsem to špatně napsala. Protože Donna od chvíle, kdy se jí "spojila" paměť, sváděla docela ukrutný vnitřní boj. Cestování s Doktorem se nic nevyrovná...až na vztah plný lásky, který poznala s Timem. To bylo to, co Donna vždycky hledala. Navenek sháňka po vdavkách, ale uvnitř prostě chtěla k někomu patřit. A že se nezamilovala do Doktora, svědčí o tom, jak moc toužila po lásce k člověku (byť jí nemohl nabídnout ani tisícinu toho, co Doktor). Já bohužel vypíchla jen ty pochybnosti, zda ji ve skutečnosti nemiloval Ddhaer.
Konec je schválně otevřený, a každý si může dosadit, co uzná za vhodné. Ale protože má být alternativní ( a šťastný), pak Donna místo se Shaunem, kerý má hluboko do kapsy, skončí s Timem, který má nejen money, ale taky Donnu rád.
Dlouho jsem přemýšlela, jak do textu narvat fakt, že Ddhaer byl v podstatě jen takový "dohazovač". Typický crú-el, který chtěl poznat o lidech co nejvíc, když už se řízením osudu octl v těle jednoho z nich. Tima - jinak starého mládence- ovlivnil (jenom malounko!) a pak už jen sledoval jeho soužití s Donnou.
No, nepodařilo se mi to nikam vměstanat, aniž by se tím nenarušila plynulost děje.Takže tímto dovysvětluji, což je jenom další důkaz toho, že to není dobře napsané. Ale co už se mnou...

A historka s Jerichem? No kdoví - třeba z toho bude jednou povídka - Doktor a Donna na okružní cestě po Starém zákoně :D
#6831 od Zuzka
24 lis 2019 23:03
U Jericha by se mohli potkat s Crowleym, nebo u Noemovy archy. Už vidím Donnu přemlouvat Doktora jako v Pompejích... a démon by jí dal za pravdu.
(crossoverům moc nefandím, ale tenhle by se mi asi líbil)

Mně ta povídka hodně připomínala Tessuniny texty, možná to bylo těmi zvláštními jmény a poznání chtivou podivnou cizí rasou. Ale Desátý byl přesně jako od tebe, Sáro, ty ho máš prostě dokonale trefeného. Vždycky když čtu něco o 10+Donna, bere mě hrozná nostalgie...
Docela ráda bych spočítala, kolikrát se Donna v různých DW příbězích, realitě či snu vdala. Jen tak od pasu - Runaway Bride, Forest of Dead, End of the Time (asi, prostě se Shaunem), pak audio Death and Queen, v audiu No Place předstírali, že jsou manželé s Doktorem. Myslím, že původně se měla vdát i v Turn Left, než zjistili, že je to moc podobné Forest of Dead. Pak tahle povídka. Donna, stále doufající, že potká správného chlapa:-)

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků