#6586 od Meisiluosi
23 led 2019 22:58
warning: Nedokončená věc. Vlastně asi s bídou načatá věc.
Ale tohle na mě vypadlo při procházení starých dokumentů ve WIP složce - a teď přemýšlím, jestli se k tomu vrátit, nebo ne.
8th + Charley + Čína

Byl by zájem?


...
„A jsme tady!“ Oznámil Doktor tónem, z nějž bylo nad slunce jasné, že ať už 'tady' znamená kdekoli, on se nemůže dočkat, až to 'tady' pořádně prozkoumá.
Charley odložila rozečtenou knížku. „Tady?“
„Tady. Obávám se, že Singapur jsem zase netrefil... Vypadá to spíš na centrální Čínu. Časem.“
„Časem?“ Opáčila Charley trochu kysele.
„Rok 1930 jsem taky tak docela netrefil,“ odvětil Doktor věcně. Ani se nepokoušel předstírat provinilost, což Charley trochu namíchlo. „Čína je v tuhle chvíli – velmi čerstvý geopolitický koncept. Velmi zjednodušeně řečeno. A momentálně se nacházíme na jejích severozápadních hranicích.“
„Bojím se zeptat, ale přeci jen se zeptám, Doktore. Jaký je rok?“
Doktor se rozpačitě podrbal na bradě.“Kdybys mě – s dovolením – nepřerušovala... To jsem se zrovna chystal zmínit... 210. Přesněji řečeno, mínus 210.“
„210 před Kristem?“ Zeptala se Charley.
„Nebo 210 před počátkem křesťanské éry, 210 před vaším letopočtem, jedenáctý rok vlády prvního svrchovaného císaře Čchin, ano tak nějak.“ Odvětil Doktor, zatímco se navlékal do kabátu.
„Chceš říct, že jsme uprostřed Číny za vlády Prvního císaře?“ Řekla Charley nevěřícně. „Proč tady a proč TEĎ?“
„Už jsem ti vysvětlil, že uprostřed rozhodně nejsme. A vůbec, mě se neptej, tohle místo a čas vybrala Tardis.“ Doktor se nepatrně zamračil. „Nejsem z toho o moc nadšenější, než ty. Vlastně mám takový nejasný pocit, že někdy touhle dobou jsem o pár set mil jižněji v Xianyangu.“
Charley tázavě zvedla obočí.
„Meteor, nouzové přistání, dost nepříjemné setkání s vrchním kancléřem, co ti mám povídat...“
Charleyin tón byl velmi odměřený, když poznamenala: „Proč TARDIS nemůže taky někdy přistát uprostřed ničím nezčeřené pohody, Doktore?“
Doktor se rozhodl její odměřenost ignorovat. Rozzářil se jako vánoční stromeček a s úsměvem vzal za kliku. „Protože TARDIS nesnáší nudu zrovna tak, jako já, Charley.“
Byl by dodal „A tohle bude ohromně zajímavé...“, nicméně sotva otevřel dveře, div nenakráčel přímo na hrot taseného meče.
Zarazil se, zdvihl ruce ve smířlivém gestu a usmál se, jak nejpřátelštěji dovedl. Proti němu stál skvostně oblečený a relativně pohledný třicátník. Evidentně honorace – což v daný rok a na daném místě znamenalo nejspíš vysoce postaveného úředníka nebo vojenského velitele, rodová aristokracie už nebyla v kurzu. Doktor ho odhadoval spíš na vojáka. Meč v jeho ruce se ani nezachvěl – a přestože zcela zjevně nechápal, která bije, k TARDIS a k Doktorovi přistupoval jako k jakékoli jiné potenciální hrozbě: se znepokojivou rozhodností. Bylo nad slunce patrné, že zbraň v jeho ruce není žádná planá výhružka, nýbrž velmi reálná hrozba. A cosi v jeho výrazu napovídalo, že měl opravdu špatný den.
A hodně špatný den za sebou měl i interiér, v němž se Tardis zhmotnila. Nábytek byl rozbitý a zpřevracený, na podlaze se válely hromady střepů a v jednom z nosných trámů se šklebil nebezpečně vypadající hluboký zářez. Celá komnata vypadala jako by ji oběhlo menší tornádo a nebylo sebemenších pochyb o tom, kdo měl tu spoušť na svědomí.
Do rozpačitého ticha se ozvalo zapraskání a naštípnutý stůl, který doposud statečně zápolil s vlastní vahou, se v půlce zlomil a poroučel k zemi.


Jen o něco málo dřív:

Princ znovu očima přelétl císařský dekret. Už snad podesáté nevěřícně obrátil v rukou císařskou pečeť. Pohledem spočinul na bronzovém lesku krátké čepele, jež ležela na stole před ním a jejíž dokonale zbroušené okraje nemohly být silnější, než list ostřice. Což svým způsobem oceňoval. Vzhledem k tomu, že si měl onou čepelí podříznout krk, bylo by nesmírně ponižující, kdyby mu ji ještě ke všemu poslali tupou.
Nic z toho, co se ten den stalo, nedávalo smysl.
Stavební práce pokračovaly podle plánu, získaná území princ s generálem úspěšně uhájili a nedávno se dokonce podařilo významně pokročit ve vyjednávání příměří s xiongnuskými barbary. Dokonce i kverulantský chánův syn Modu se začínal tvářit, žy by mohl být svolný k nějaké formě kompromisu.
Za ty dva roky v Shangjunu princ mnohé dokázal a mnohé se naučil. A byl na to přiměřeně hrdý. Opatrně pochvalný tón zazníval i z otcových zpráv, přinejmenším donedávna.
A přes to všechno teď držel v ruce bambusový svitek s dopisem, v němž padala slova jako 'nehodný syn', v němž se psalo o nedostatečných vojenských zásluhách, kde ho otec osočoval z uražené pýchy a nemístných ambicí, a kde se generálu Mengovi vyčítala neloajalita vůči trůnu.
A který končil dvojím příkazem k sebevraždě.
Pakliže vládce podnebesí někdo dobře znal, byl to jeho nejstarší syn Fusu – a ten si o něm žádné iluze nedělal. Řadu otcových kroků neschvaloval a dělal to otevřeně, což byl ostatně jeden z důvodů, proč si teď v Shangjunu už druhým rokem pěstoval revma a mozoly, místo aby trávil dny čtením svitků z císařské knihovny. Ale ať už byla sebesurovější, otcova opatření vždy dávala smysl, třebaže jen v rámci jeho vladařské metody, jež se nikdy tak docela nevymanila ze sevření permanentní války.
Tohle smysl nedávalo. Veliký Qin Shihuang se musel dočista zbláznit.
Nebo ten dopis nepsal otec sám - varianta, nad kterou se Fusuovi nechtělo příliš hluboce zamýšlet, neboť její implikace ho upřímně děsily.
Odložil dopis a vzal do ruky krátký meč, kterým se měl připravit o život.
Boje před nějakou dobou víceméně ustaly a císařští vojáci a Xiongnuové na sebe střídavě naprázdno řinčeli zbraněmi, pokřikovali nadávky – a směňovali spolu zboží. Princova ruka odvykla třímat zbraň. Mnohem víc času teď Fusu trávil nad soupisy, záznamy, účty a diplomatickou korespondencí, než na bitevním poli nebo na cvičišti. Šlachy a úpony si ale pamatovaly. Skoro automaticky, jako by z vlastní vůle, jeho prsty pevně sevřely jílec, svaly paže se napjaly a bronzová čepel opsala elegantní, úsporný oblouk. Cvičný výpad, kryt, otočka... Fusu se proti své vůli usmál. Studené chvění kovového ostří se mu rozeběhlo od zápěstí po těle jako kruhy po vodě a nohy se samy od sebe roztančily. Tělo, které dlouho zahálelo, si připomnělo radost a vzrušení z boje – a hlava chtěla zapomenout, srdce chtělo uletět. Přískok, obrat a sek, kryt, bodnutí, plavný oblouk a výpad do strany, kopnutí pod žebra... Stínoví bojovníci padali jako stébla trávy, stejně jako kdysi dávno padali v zahradách císařského paláce v Xianyangu, pod výrazně neohrabanějšími údery dětského dřevěného meče.
Jenže do Fusuova stínového boje se rychle vkradl hněv. Přestal ovládat meč, meč si podmanil jeho. Co začalo div ne jako hravá rozcvička, brzy přerostlo v záchvat žalu a vzteku. Kaligrafická lehkost výpadů, krytů a figur se rozsypala a přeskupila ve smršť zuřivých útoků a ran.
Fusu skrze vír myšlenek a emocí, přes hukot krve v uších, pulzování ve spáncích a rudo před očima vnímal sebe sama jako v šarlatové mlze. Byl si vědom, že likviduje polici na svitky, vnímal, jak se jeho oblíbená váza rozletěla na desítky střepů poté, co ji skopnul na zem, jak postupně mění interiér svojí pracovny v hromadu třísek... A bylo mu to jedno.
Jenže pak se staly hned dvě věci, které vzaly jeho sebelítosti a hněvu všechen žár.
Jeho meči se do cesty postavil dřevěný nosný trám. Ostří se zaseklo hluboko do něj – a nešlo vyprostit. Fusu pustil meč, vztekle do trámu kopnul – a ten zlověstně zapraskal, jako by se chtěl vůči podobnému jednání důrazně ohradit. V princovi nepatrně hrklo a šarlatová mlha v jeho hlavě se rozplynula. Rozhlédl se kolem sebe a zrudnul studem.
„Kolik ti je, hlupáku? Deset?“ Zamumlal si pro sebe. Obhlédl poškozený trám, opatrně vyviklal zaseklou čepel z jeho sevření – a už už se ji chystal odložit zpět na stůl, jenž kupodivu i navzdory utrženým ranám pořád ještě stál, když se kdesi za ním ozval těžko popsatelný, děsivý zvuk. Něco mezi svistem letícího kopí, duněním vzdáleného hromu a sípáním souchotináře – znělo to jako smrt.
Bleskurychle se otočil a instinktivně namířil hrot meče proti neviditelnému zdroji toho příšerného hukotu. Studený balvan, který se mu převaloval v žaludku rázem narostl, když vzduch nad kangem začal houstnout a měnit barvu – a před ním se najednou z ničeho vylouply jasně modré dveře. Byly popsané změtí cizích znaků, které patrně měly něco znamenat, ale jejich vzhled ani uspořádání nedávaly sebemenší smysl. Zpoza dveří se ozýval tlumený hlas hovořící řečí, kterou Fusu v životě neslyšel, a která mu ani vzdáleně nepřipomínala kterýkoli z jazyků, jež znal.
Jeho dosavadní úděs a údiv pak přerostly v čirý zmatek, když se nápis na dveřích přímo před jeho očima přeskupil v několik sloupečků psaných elegantními znaky: Ohlašovna zločinů a příjem petic; bezplatná služba; příjem udání v kteroukoli denní i noční dobu; garance rychlého vyřízení. Otevírejte k sobě.
V tutéž chvíli onen cizí hlas začal mluvit bezchybným qinským dialektem: „...co ti mám povídat...“
Pak se ozval jiný, ženský hlas: „Proč TARDIS nemůže někdy přistát uprostřed ničím nezčeřené pohody, Doktore?“
„Protože TARDIS nesnáší nudu zrovna tak, jako já, Charley.“
Fusu se zhluboka nadechl, pevněji sevřel jílec meče a nasadil tak odhodlaný výraz, jakého byl jen v danou chvíli schopen.
V tu chvíli se dveře otevřely a on spatřil tu nepodivnější bytost, jakou kdy viděl. Patrně šlo o muže. Měl kulaté modré oči a vlnité vlasy barvy červeného čaje, které mu nesahaly ani po lopatky – a navíc je měl rozpuštěné, jak je nosívaly xiongnuské děti. Vypadalo to nepatřičně. Na bradě i pod nosem byl hladce oholený jak nějaký čerstvý trestanec. Svými rysy připomínal barbary z velké pouště na západ od qinských hranic. Oděn byl prapodivně, ale soudě podle užitých látek draze. Fusu odhadl, že tohle patrně bude 'Doktor'.
Cizinec si prohlédl meč, který mu mířil na hruď, změřil si pohledem nejprve Fusua a potom místnost za ním – a pak zvedl ruce jako někdo, kdo se vzdává, a usmál se.
Fusuovi za zády zapraskal stůl. Při zvuku lámajícího se dřeva a bambusových svitků a kaligrafické sady sypajících se na podlahu princ provinile syknul.
'Doktor' se přestal usmívat a zatvářil se soustrastně. „Ať už vás rozladilo cokoli, já za to patrně nemůžu, takže bych ocenil, kdybyste na mě přestal mířit tím mečem. Nádherná práce mimochodem, škoda, že je to věc na zabíjení lidí, být to nůž na dopisy, líbil by se mi mnohem vic. Ale to by byl tady a teď tak trochu anachronismus.“
Princ se považoval za poměrně výřečného muže, ale v tuhle chvíli se zmohl jen na naprosto konsternované: „Co prosím?“
„Co s nožem na dopisy a bambusovým svitkem, že ano...“
Byl tohle snad jeden z nesmrtelných? Fusu se zamračil. Nikdy na ně moc nevěřil a nemínil s tím teď začínat. „Co jste zač?“
Zpoza Doktorova ramene se vyloupnul pár zvědavých očí. „Co se děje, Doktore?“
„Ale... Vypadá to, že jsme přistáli u někoho doma, Charley.“
Charley zalapala po dechu: „Co se tu proboha stalo? Vybouchl tady granát?“
„Je rok 210 před Kristem, Charley, takže těžko,“ odvětil Doktor, aniž by spustil oči z Fusua a jeho meče. „Jestli tu něco nebo někdo vybouchl, pak patrně tady pan... Jak se jmenujete?“
„Ptal jsem se první,“ zavrčel princ podrážděně.
„Ne ne ne, ptal jste se, co jsme zač. To není jedno a totéž,“ opáčil Doktor. „Ale budiž. Já jsem Doktor. Tohle je slečna Charley Pollard. A jsme...cestovatelé.“
Fusu zvolna sklonil meč, ovšem pohledem dál vypaloval Doktorovi díru mezi oči.
„Takhle je to mnohem lepší!“ zazubil se Doktor.
Dívka, kterou měl až doteď za zády, vyšla ven z modré budky a postavila se vedle něj. Fusu si ji zkoumavě prohlédl. Měla krátké vlasy a oblečená byla do jakési haleny a volných kalhot. Vypadala přinejlepším podivně – a nebýt jednoznačně ženských křivek, Fusu by ji považoval za chlapce.
„Můžete mi sdělit jediný důvod proč na vás nezavolat stráže?“
„Nic vám od nás nehrozí, pane stále-ještě-jste-mi-neřekl-svoje-jméno,“ řekl Doktor. „Nehledě na to, jak by se asi tvářili na tu spoušť.“
Princ se představil s krátkou, odměřenou úklonou: „Fusu. Vrchní inspektor vojsk v horní provincii.“ Šlehnul pohledem z Doktora na slečnu Charley a zpět. „Možná jste cestovatelé, jak říkáte. Ale příměří se zatím nepodařilo vyjednat, a nebylo by to poprvé, kdy se Modu pokusil jednání sabotovat.“
„Říkal jste Fusu?“ zeptal se Doktor a jeho úsměv byl ten tam.
„Ty víš, kdo to je?“ hlesla Charley.
„Mmm-hm. Měl jsem tu čest s jeho otcem.“
Princ se už už chystal cosi odpovědět, když vtom jeho pohled zavadil o interiér budky za Doktorovými zády. „Co to...“
A aniž by věnoval Doktorovi a Charley další pohled, odstrčil je oba stranou a vstoupil do otevřených dveří za nimi. „Co je tohle za trik?“ Zeptal se polohlasně.
„Žádný trik,“ řekl Doktor.
Fusu vyšel ven, meč stále v ruce a prsty kolem jílce sevřené pevněji, než předtím. Obešel Tardis kolem do kola a z každé strany do ní lehce kopnul.
„Hej!“ okřikl ho Doktor. „Do TARDIS se nekope!“
„Opravdu? Kolikrát jsem tě viděla kopat do konzole, hmm?“
„To je něco úplně jiného, Charley.“
Fusu znovu vešel dovnitř a nátáhl před sebe ruku, jako by čekal, že zavadí o stěnu nebo o zrcadlo. Když nenarazil na žádnou překážku, stáhl ruku jako by se o něco popálil. Ohlédl se na Doktora a v očích neměl kupodivu ani úžas, ani strach, ale podrážděnou výčitku člověka, kterému se právě na hlavu sesypaly trosky veškrých jeho představ o realitě, který je tím pramálo nadšen – a očekává, že mu bude podáno odpovídající vysvětlení.
#6588 od Sára
24 led 2019 13:25
Jestli by byl zájem?? Co je to za otázku? Samozřejmě!
Já si přečetla tohle, a musím říct, že mě to chytlo. Páni, Doktor v Číně (ve staré Číně)..!
.Pro mě téma víc než exotické, styl, kterým je to psáno, velmi sugestivní. Volám hlasem silným po pokračování!!
#6591 od Tessuna
25 led 2019 15:58
Zájem? Samozřejmě! Fusu je zajímavá postava - vychutnávala jsem si, jak se jeho rozcvička rychle zvrtla v proměnu místnosti v kůlničku na dříví; a samozřejmě chci vědět, kdo a proč mu poslal ten dopis. Nehledě na to, že Doktorova dobrodružství v Číně jsou vzácná, což je věčná škoda. Taky se mi líbil překlad nápisu na dveřích Tardis. A Fusuova reakce na Tardis! :D
Psaní na pokračování je ošidná věc, z nečeho, co člověka baví, se snadno může stát zdroj stresu, pokud se najednou nedostává čas nebo inspirace a čtenáři netrpělivě čekají na další kus příběhu. Z toho důvodu bych se do toho už sama nepustila, ani to není něco, co bych ti doporučila... nicméně... netrpělivě čekám na další kus příběhu! :)
#6593 od Zuzka
27 led 2019 20:43
Tak tohle je dnes extrémně příjemné překvapení. Mrknu na fórum připravená na to, že tu zas nic nového nebude... a ona povídka. A velice milá. Osmička a Charley, moje druhá nejoblíbenější kombinace všech dob :-D
Doktor opět netrefil Singapur:) Do TARDIS se nekope :) Nůž na bambusové svitky :)

Prosím, určitě pokračuj. Nemusí to být zrovna seriál, ale určitě dopiš tenhle příběh. Stará Čína je fascinující a ty o ní určitě víš hodně.

A víte co, tak nějak jsem si tady hezky procítila ten moment, kdy se před novou postavou zjeví cizinec, představí se jako Doktor...a čtenář/divák už ví, že od teď bude jeho život převrácen vzhůru nohama, jen ta postava to často ještě netuší. Fusu je představený jako sympaťák, prosím prosím, dopřej mu to dobrodružství.

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků