#6488 od Sára
07 pro 2018 20:02
Scotland Yard, 8.00 a.m.

„U telefonu detektiv inspektor Morris. Našli jsme ji, pane!“
„Výborně! A dítě?“
„Neměla ho u sebe. Bohužel.“
„Dobře. Přiveďte ji sem. Je mi fuk, že je ženská, dostanu z ní, kam ho zašantročila, i kdybych ji měl přizabít.“
„Ehm…to už se stalo, pane. Havarovala, když se snažila před námi ujet.“
„Zatraceně! Žije?“
„Jak se to vezme. Je v kómatu. Může se prý probrat – za hodinu, za týden nebo za deset let…“
„Tolik času nemáme!“
„Já vím, pane. A stejně tak může kdykoliv zemřít. Jak říkají lékaři – je na půli cesty…a nikdo neví, kterým směrem se vydá. Nemůžou dělat nic, jen čekat.“
„Sežeňte jiné, lepší felčary. Spojte se třeba s ďáblem, hlavně ať neumře dřív, než získáme tu infomaci. Prostě něco vymyslete, Morrisi!“
„Rozkaz, pane!“

Ústředí UNIT, 8:30 a.m.

„U telefonu poručík Dingwood. Našli jsme ho, madam!“
„Výborně! Přiveďte ho sem – anebo ne, vezměte ho rovnou do Královské nemocnice… cože? Jak? Že nechce?“
„Prý už pro nás dávno nepracuje.“
„Povězte mu, co je v sázce. A že to není rozkaz, ale prosba.“

„Říká, že medicína není jeho obor…“
„To já přece vím. Ale je v tuhle chvíli jediný, kdo nám může pomoct. Přesvědčte ho. Jedno jak. Za deset minut na jipce, jasné? A modlete se, ať není pozdě!“
„Rozkaz, madam!“

Jednotka intenzivní péče Královské nemocnice, 8:40 a.m.

Uvnitř prosklené kóje, obklopené muži v uniformách UNIT, se Doktor skláněl nad tělem, ofačovaným a nehybným jako mumie. Na obličeji mělo jen dvě odkrytá místa – úzkou škvírku s promodralými zavřenými víčky a vývod intubační trubičky v ústech.
Doktor si povzdechl, vyndal sonický šroubovák a velmi opatrně jím kroužil kolem ženiny hlavy.

„Proč zrovna on?“ syknul za sklem Orson Bennet směrem ke své zástupkyni. „Nebo snad v tom únosu mají prsty mimozemšťani?“
„Nejspíš ne,“odpověděla tiše. „Ale on je nejlepší, když jde o mimořádné situace.“
„Umí snad křísit nebožtíky?“
„Ona ještě není mrtvá, pane. Můj otec Doktorovi vždycky věřil, a nikdy nebyl zklamán.“
Ó ano, slavný velitel UNIT, brigadýr Alistair Lethbridge-Stewart, v jehož stínu všichni žijeme, pomyslel si vztekle Bennet. Jak já toho chlapa nenávidím…
„Řekli jste mu, o čí dítě tady jde?“
„Ne, pane. K ničemu by to nebylo. Doktor nerozlišuje lidi tak jako my, podle bohatství, postavení nebo důležitosti…“
„Tak mu to řeknu já! Aspoň si srovná priority a začne něco dělat, ne tam jen tak stát a civ…“

Civět ale zůstal Bennet, protože Doktor napřáhl šroubovák k přístroji sledujícímu životní funkce a z monitoru rázem zmizely zaznamenávané křivky. Vzápětí obrazovka doslova vybuchla barvami a obrazy.
Doktor si nasadil brýle a pustil se do jejich zkoumání.
Ale nedokázal ten klokot a víření rozluštit. Jako by pozoroval kubistický obraz rotující v centrifuze. Občas zachytil fragment něčeho povědomého - tváře, kostelní věže, noční oblohy, ale než ho stačil zařadit, byl pryč. Vypadalo to, jako by uvnitř té hlavy současně vznikal a zanikal celý vesmír…
„Ano, ovšem, jak jinak,“ zamumlal Doktor a vrátil brýle do náprsní kapsy.
Vnitřní vesmír, jedinečný svět, který v sobě nosí každý z nás. Azyl. Místo, kde jsme tím, kým chceme být. Tvořený nervovými vzruchy – a přesto o nic méně reálnější než svět „venku“.
Tenhle, generovaný umírajícím mozkem, byl chaotický, nestabilní a těsně před kolapsem.
Můžu z toho vycouvat, a nikdo neřekne ani popel, pomyslel si Doktor.
Nejsem všemohoucí, i když si to někteří kdoví proč myslí. Ale jedna možnost tu přece jenom je a bylo by zbabělé se aspoň nepokusit. Ostatně - všecko v životě je jednou poprvé…

Vyšel z kóje a rychlým krokem zamířil ke dveřím.
„Kam jdete, Doktore?“ zeptala se Kate.
Obrátil k ní tvář bez úsměvu.
„Udělat, co musím.“

Na monitoru životních funkcí znovu naskočily všecky důležité čáry. Ani jedna z nich nebyla vodorovná.
Zatím.

Řídicí místnost TARDIS, 8:50 a.m.

Rose stála u konzole a se sluchátky na uších a přivřenýma očima se pohupovala v rytmu „Don’t be cruel“.
Když odcházel, slíbil jí Doktor, že bude za chvíli zpátky, a pak ji vezme za Elvisem. A že tentokrát si dá záležet, aby TARDIS neskončila jinde a jindy.
Jenže pak vešel, a ona z jeho výrazu pochopila, že se exkurze do padesátých let odkládá. Ale stejně to zkusila.
„Elvis? New York? Co? … Nic, já vím.“ Odložila sluchátka na konzoli.
„Promiň, Rose, teď ne.“
Zatáhl za nějaké páčky, část panelu sjela dolů a obnažila výklenek s velkým, mléčně zakaleným krystalem. Vedle něj se nacházela lahvička stejné barvy a taky…
„Hele, velké červené tlačítko!“zasmála se Rose. „Můžu …?“
„Opovaž se! A vůbec, měla by ses radši vrátit domů.“
„Vyhazuješ mě?“
„Ne. Ale tohle bude nebezpečné, žádný výlet mezi zlatou mládež.“
„Tím spíš tě nenechám jít samotného.“
„Poslyš, Rose, jde tu o čas a taky o život. Dokonce o několik životů, tak nezdržuj…“
„Ty nezdržuj, a startuj!“
Nechtěl ztrácet drahocenné vteřiny dohadováním.
„Dobře. Ale jestli umřeš, nestěžuj si, že jsem tě nevaroval. Na, napij se. Jen jeden lok.“
„Bude to bolet?“ zeptala se a přiložila lahvičku k ústům.
„Nemám tušení. Dělám to poprvé.“
„Takže jsem pokusnej králík?“
„My oba.“
Doktor zarazil šroubovák do zdířky v konzoli, napil se stejně jako Rose…a pak zmáčkl to velké červené tlačítko.

Jednotka intenzivní péče Královské nemocnice,8:50 a.m.

Ještě nikdy si Kate nepřipadla tak bezmocná.
Zatímco Orson Bennet opustil jipku ihned po Doktorovi, mumlaje přitom cosi o bláznivé ženské, ona zůstala u lůžka a čekala. Nejspíš na zázrak. Ale ten nepřišel.
Namísto toho se poklidné pípání přístrojů změnilo v uši rvoucí kvílení, a najednou bylo v kóji narváno.
„Zástava!“
„Pozor, nepřekážejte! Nabít defibrilátor!“
„Nabito!“
„Ustupte!“
Tělo se pod elektrickým výbojem prohnulo do oblouku…a srdce znovu naskočilo. Puls i tlak se vrátil do normálních hodnot. Kate si utřela pot z čela.
„Ustála to,“ řekla s úlevou.
„Moc se neradujte,“ odpověděl lékař. „Tohle není nic jiného než předzvěst konce.“

Někde… někdy…

Náměstí to bylo nevelké a zcela jistě pozemské.
„Kde jsme?“ zeptala se Rose. „ A co tu budeme dělat?“
„Hledat. Ženu, která unesla dítě.“
„Jak vypadá?“
„Nemám šajn. Ale poznám ji, až ji najdu.“
„Tak to hodně štěstí.“
„Jo, štěstí budeme potřebovat. Pojď, utíká nám čas.“

Doktor se ohlédl na TARDIS, která parkovala vedle kostela a tvářila se, že tam stojí už od vynálezu telefonu. Trochu to kazil fakt, že přitom celá poblikávala jako světla na vánočním stromku, jak se vší silou snažila udržet v tomto časoprostoru.

„Ani jsem se nestihla převlíknout,“ ukázala Rose na své jehlové lodičky a růžové šaty s nabíranou sukní a dvěma spodničkami, jaké frčely v Elvisových časech. Vzala si je schválně, aby – proč si to nepřiznat – upoutala pozornost krále rokenrolu.
„Vážně?“ podivil se ironicky Doktor, a pak ukázal na budovu kousek od nich, odkud zněl svižný rytmus twistu. Plakát na průčelí hlásal

CHCEME ZPÁTKY PADESÁTKY!
Retro bál
Vstup zdarma


„Vsadím se, že v tomhle ohozu zapadneš dokonale,“ usmál se.
„My jdeme tancovat? Neříkals…“
„Ty jdeš tancovat. Odvedeš pozornost a já ji zatím najdu. Něco mi říká, že bude právě tam. Proč by nás jinak TARDIS vzala zrovna na tohle místo? No, a pak odtud co nejrychleji vypadneme.“
Sál praskal ve švech. Než se Rose prodrala až k parketu, ztratila Doktora z očí.
Zato před ní zničehonic stál pohledný mladík, ledabyle utrousil: „Jsem Oliver, smím prosit?“ a vtáhl ji do kola, aniž počkal na odpověď.

Doktor zatím procházel mezi stoly, se sonikem ukrytým v dlani a nepříjemným pocitem, že tohle bude mnohem horší než hledat jehlu v kupce sena, když vtom mu jemná vibrace prozradila, že je u cíle. Nesmí ji vyplašit, jinak je všecko v háji. Ledabyle se složil na první volnou židli a nasadil společenský úsměv číslo jedna.

Seděla trošku strnule, protože nesnášela plesy, vysoké podpatky a šaty, ve kterých měla být za dámu.
Nesnášela tanec – povinnost kroků násobenou povinností rytmu. Cit pro rytmus neměla nikdy. Hudbu však milovala, neboť vždycky uvnitř ní probouzela něco teskného.
Naštěstí už nějaký ten pátek nevypadá jako osmnáctka, takže odmítání potenciálních tanečníků je o dost jednodušší a obvykle se odehrává podle stejného mustru: „Smím prosit?“
„Omlouvám se, ale netančím.“
„Vůbec nebo jen se mnou?“
„Vůbec.“
Většinou to vezmou sportovně. Jen jeden vybafne: „Tak co tu teda děláte?“
„Doprovod.“
„To jako garde, jo? V jednadvacátým století? No, chudák holka teda!“ A krokem značně nejistým se vydá hledat další oběť, které by mohl šlapat na nohy a oblažovat ji alkoholovým dechem.
Hlupák.

Zadívala se na parket, kde její syn právě předváděl blondýnce v růžových šatech, jak vlastní je mu onen divoký pohyb, který nazývají rokenrolem. Oba dva v dokonalé harmonii ovládli parket. Ostatní jim zpočátku jen uhýbali, pak udělali kolem nich kruh a spontánně tleskali.
Její krásný syn, v obleku, padnoucím jeho štíhlé postavě jako druhá kůže, s vlasy lesklými pomádou a rozzářenýma očima. Její svět, její všechno. To kvůli němu je dnes celý večer tady.
Ale všecko jednou skončí.
Možná, že ten okamžik právě nastal.

„Dobrý večer. Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“ řekl muž u sousedního stolu, právě když se chystala vstát. „Promiňte,“ pokračoval a hbitě se přesunul vedle ní, „ale nešlo to přeslechnout. Že jste tu jen jako doprovod. To já taky, takže…“
„…takže?“
Střelil pohledem k těm cukrátkovým šatům.
„Jak to říkal? Chudák holka…“ znovu se usmál, ale bylo to jen mechanické zvednutí koutků. Jeho oči zůstaly vážné, a hluboko v nich problesklo totéž, co kdysi tak dobře znala. Osamělost.
Znejistěla.
Tady přece nemůže být nikdo osamělý. Nedovolila by to. Každý tu někoho má. Každý…
A pak jí to došlo. Ten náhlý pocit chladu a dezorientace, a pak záblesk bolesti před chvílí – to musel být on.
Vetřelec.
„Neprojdeme se?“ řekl Doktor.
„A co chudák holka?“ opáčila. „Necháte ji bez dozoru?“
„Však ona si poradí. Je už dospělá. Tedy skoro.“
„Už nemůžu.“

Udýchaná Rose klesla na židli. Srdce jí bušilo jako zběsilé a zaplavovalo tělo endorfiny.
Tahle musí vypadat nirvána, napadlo ji.
„Dobře, dáme si půl minuty pauzu,“ souhlasil Oliver. „Donesu nějaké pití. Ale napřed tě musím představit matce a říct jí, jak úžasně tančíš. Ještě nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Jsi tak krásná. Myslím, že jsem se zamiloval…“

No tě pic, chlapec neztrácí čas. Po prvním tanci mě představí matce, po dalším bude možná trvat na zásnubách…Doktore, kde, k čertu, vězíš?

Oliver se náhle odmlčel. Rozhlížel se kolem jako děcko, které se ztratilo v obchoďáku, a nadšení v jeho tváři se změnilo v jakési neurčité zoufalství.
„Není tu! Ale byla, ještě před chvíli támhle seděla a mluvila s nějakým cizím chlapem v hnědým obleku. Museli odejít spolu. Určitě ho odvedla k nám domů!“
„No a? Je snad dospělá.“
Oliver zavrtěl hlavou.
„Tomu ty nerozumíš. K nám domů! To mi nesmí dělat! Nedovolím to. Zabiju ho! Musím jít.“
Rose ho popadla za rukáv.
„Chtěli jsme tancovat, ne?“ kývla k parketu… a s úžasem viděla, že se sál vyprazdňuje. Lidé však neodcházeli. Mizeli. Přímo před jejíma očima.
„Nerozumíš tomu,“ opakoval Oliver. Pak se jí vyškubl a rozběhl se pryč.
Rose se rychlým pohledem ujistila, že tu Doktor opravdu není, pak shodila nepraktické lodičky a bosá vyrazila za mladíkem.

Ještě než přešli náměstíčko, uvědomil si Doktor, že tu ženu zná. Sice pod jiným jménem, než mu prozradil poručík Dingwood, ale byla to bezpochyby ona, jen o dvacet let starší. To mohlo věci dost zjednodušit, ale on měl neodbytný pocit, že tomu tak nebude.
Mlčky ho vedla ho dlouhou ulicí viktoriánských domů, podobných si jako vejce vejci. V některých oknech se svítilo, a tak si všiml, že to nejsou opravdové budovy, ale nakašírované fasády, za kterými není zhola nic. Dávalo to smysl – nač plýtvat energií na pouhé kulisy k příběhu? Kulisy, jejichž obrysy se chvěly jako horký vzduch nad silnicí.
Měl by si pospíšit, protože nejen kojenci, ukrytému neznámo kde, ale i této ženě mohl dojít čas každým okamžikem.

Právě když se Doktor rozhodl prolomit mlčení, zastavila se před jedním z domů. Od ostatních se lišil tím, že v jeho předzahrádce rostl stromek se stříbřitými listy - a tím, že byl skutečný. Čtyři stěny, střecha… a tichá hudba vycházející z pootevřených dveří.
„Měli bychom si něco vyjasnit,“ řekla.
„Souhlasím. Jste Sára Clarková, nemýlím se?“
„Claková, Hoskinsová, Barnabyová…co na tom záleží?“ odsekla.
„Jednou jsme se potkali,“ pokračoval Doktor. „Je to dávno, zrovna jste se vdávala. A byla jste těhotná. Vy jste na to už nejspíš zapomněla, ale já ne. Co se vám narodilo? Holka nebo kluk?“
Škubla sebou a on si uvědomil, že udělal chybu. Možná fatální. Dingwood říkal…běloška, 42 let, několikrát hospitalizovaná v psychiatrické léčebně, bezdětná. Bezdětná, sakra.

„Kdo jste?“ zasyčela. „Vypadáte sice jinak než ten, co tenkrát sliboval, že nás všechny ochrání, ale máte s sebou tu stejnou holku. Tu, která to všecko způsobila, přivolala příšery, které zabily faráře, Stewartova tátu a každého, kdo byl na ulici! Proč to udělala? Proč si k tomu vybrala zrovna naši svatbu?“
„Nevybrala,“ řekl pevně Doktor. „A nebyly žádné příšery a nikdo nezemřel, kromě jednoho z hostů, Petea Tylera, kterého srazilo auto. Takhle jste si měla pamatovat svůj svatební den.“
„Ale nepamatuju!“ vykřikla. „Smůla, co? Mám jiné vzpomínky. Můžu vám popsat každičký detail těch potvor…prý jako bakterie, které čistí ránu vzniklou v čase! Krvelačné stvůry to byly! Vím, co jsem viděla a zažila!“
Někde se tehdy musela stát chyba. Střípek alternativní reality, který uvízl v její paměti, pomyslel si Doktor, ale než stačil něco říct, Sára pokračovala:
„Ale nikdo mi nevěřil. Nikdo! Prý co to meleš? Jsme všichni živí a zdraví…Hleděli na mě jako na blázna. A protože jsem trvala na svém, nakonec mě Stewart do toho blázince strčil. A zažádal o rozvod. Šlo to rychle.“
„To je mi líto. Ale já tu jsem kvůli něčemu jinému. Povězte mi, kde je to dítě!“
Podívala se na něj očima plnýma bolesti.
„Kde by bylo. V hrobě.“
Doktora zamrazilo.
„Vy jste ho zabila?“
„To ona. Ona za to mohla. Dva dny po svatbě jsem potratila. Musel umřít hrůzou. Ve špitále ho chtěli hodit do odpadu, ale to jsem jim nedovolila. Nebyl to kus masa. Byl to můj chlapeček. A teď tu spolu bydlíme – já a Oliver.“

Pochopil, že je nejspíš opravdu pomatená, ale kupodivu se mu ulevilo.
„Ale já mluvím o miminku, které jste unesla.“
„Můj chlapeček,“ opakovala láskyplně. „Vyrostl z něj fešák, že ano?“ ukázala někam za Doktorova záda.
Otočil se a spatřil mladíka, který prve tančil s Rose. Ta utíkala v závěsu za ním.
„Nic mu neříkej!“ křičel Oliver. „On sem nepatří, je to podvodník! Chce nás rozdělit!“
Sára počkala, dokud k nim oba nedoběhli, a pak s nenávistným pohledem upřeným na Rose pronesla:
„Neřeknu, zlato. Zabiju je. Oba.“
A v té chvíli odněkud přilétl kámen a prudce udeřil Doktora do předloktí.
„Vedle,“ konstatoval skoro vesele Oliver.
Jenže Rose nemínila čekat, až se ozve „trefa“, popadla Doktora za ruku a křikla: „ Padáme!“

Za zády jim zněl hromový rachot, když běželi zpátky po silnici, která náhle jakoby ožila a natahovala se před nimi jako žvýkačka.
Doktor se ohlédl přes rameno a zjistil, že domy po obou stranách se kácejí v dominovém efektu jeden za druhým. Padající papundeklová průčelí se za letu stávala skutečnými cihlami a kameny a vytvářela dva metry vysokou barikádu sutin, která se jim valila za patami jako lavina. Zvedala přitom mračna prachu a měnila vzduch na dusivé popelavé šero.
I tak ale viděli, že se ulice před nimi postupně zužuje, dokud se oba bloky domů v ostrém úhlu nespojí.
Nemohli nikam uhnout. Nemohli se vrátit. Byli v pasti.
Když se dostali k té špici, pohlédla Rose nešťastně na Doktora:
„A jsme na konci. Co budeme dělat?“
„To, co kamikadze,“ odpověděl.
Zrychlil…a místo aby narazil, proletěl tou papírmašé jako vystřelená kulka. Bez váhání ho následovala.

Nepadali dlouho.
A přistáli tvrdě. Naražená kolena a odřené dlaně se však jevily jako prkotina ve srovnání s tím, co se dělo kolem nich.
Byli zpátky na náměstí, už zdaleka ne tak úpravném a přívětivém jako předtím. I tady se budovy hroutily, některé hlasitě pukaly jako kaštany vhozené do ohně, a plamenné jazyky, které z nich vystřelovaly, podpalovaly všecko, co měly v dosahu. Celé náměstí se vlnilo jako vodní hladina v bouři a noční obloha nad ním se rozplizla v jedovatě zelenou skvrnu.
Modrá budka pořád stála u kostela, avšak kvílela a vibrovala tak silně, že to vytrhávalo kostky z dlažby.
„Rychle dovnitř!“
Vpadli tam z posledních sil.
Do dveří vzápětí třískl kus dláždění, ale to už TARDIS odstartovala, vydávajíc stejný zvuk jako trouby posledního soudu.

Řidící místnost TARDIS, 9.00 a.m.

„Moje hlava!“ zasténala Rose, probírající se k vědomí.
Doktor nereagoval. S nepřítomným výrazem obcházel kolem konzole, a v duchu si pořád dokola přehrával rozhovor s Kate, který právě absolvoval.

„Zemřela.“
„Já vím.“
„Tu informaci nemáte.“
„Ne.“
„Takže teď budou stovky policajtů a vojáků obracet Londýn vzhůru nohama a hledat syna ministerského předsedy. Jakou mají šanci, že ho najdou živého?“
„Netuším.“
„Zklamal jste mě, Doktore.“
„Já vím.“

„Ó, Bože, to je jako kocovina, jenom milionkrát horší!“
Rose se pokusila vstát, ale bez úspěchu. Doktor konečně přestal pochodovat po řídicí místnosti a pomohl jí na nohy. „Dobrý?“
„Krom toho, že tě vidím třikrát a chce se mi zvracet? Jo, dobrý.“
„To přejde. Klasický důsledek interakce dvou mozkových elektrických polí. Daň za procházku mezi cizími neurony.“
Rose vytřeštila oči.
„Neurony??“
„To jsou nervové…“
„Já vím, co jsou neurony! To znamená… chceš říct, že to nebylo skutečné město a skuteční lidi? Že jsme byli …v něčí hlavě?“
„Přesně to říkám.“
Ukázal na mléčný krystal. „Tohle je dimenzionální adaptér. To, co jsme vypili, nás učinilo vnímavé k jeho působení a odolné proti transdimenzionálním…. no, prostě a stručně - TARDIS nás díky tomu mohla vzít na místo, kde se ukrývala osobnost té únoskyně. Která v reálu ležela v kómatu na jipce. Je na tom něco k nepochopení?“
„Všecko,“ zamumlala Rose. „A když už jsme teda udělali takovou šílenost, máme to, pro co jsme tam šli?“
„Ne. Máme akorát kliku, že jsme tam nezůstali a neumřeli zároveň s ní.“
„Ona…?“
Doktor přikývl. „Je mi to líto.“
„Ale ne kvůli nám, že?“
Otázka zůstala viset ve vzduchu a chvíli trvalo, než se dočkala váhavé odpovědi.
„Doufám. Nevím.“
„Aha. Takže jediné plus téhle výpravy je, že jsem si skvěle zatancovala. S někým, kdo ve skutečnosti neexistuje. Je toho na mě trochu moc. Chci domů.“
„Žádný problém. Parkujeme před domem. Stačí vyběhnout schody.“
„Vyběhnout? Vážně vtipný…“

Estate Powel, byt Jackie Tylerové, 9.05 a.m.

Nakonec vyšli nahoru společně.
Jackie právě vstávala od televizoru.
„To byste nevěřili, co teď říkali ve zprávách! Jedna žena unesla premiérovic mimino, chytli ji, ale ona jim umřela, a nikdo teď neví, kde to dítě hledat. To přece strašný, někde tam samo pláče…a možná taky umře, jestli ho včas nenajdou.“
Doktor jen stiskl rty a rychle zapadl do kuchyně. Stoupl si k oknu, zíral ven a horečně přemýšlel. Něco mu pořád unikalo, ale co?

Byl to malý byt, takže Jackiino tlachání pořád zaléhalo k jeho uším.
„A víš, Rose, co je na tom nejhorší? Já ji znala. Tu únoskyni. Byla to moje kamarádka. Chodily jsme spolu nakupovat, myslím občas, a taky mě jednou pozvala k ní domů. Měla se svým snoubencem pronajatý takový domek v Chelsea, plánovali, že ho koupí, až se vezmou. Zasadila si tam dokonce olivovník, já jí říkala, ten ti tady neporoste, je tu moc zima, ale nedala si říct. K té koupi, myslím, nakonec ani nedošlo. Jen co se vzali, zbláznila se. Bludy a paranoia, říkali. No, já měla jiný starosti. Byla jsem na její svatbě, a tam se to stalo. Tvůj táta…kupoval svatební dar, na poslední chvíli, jak jinak, to byl celej Pete… a přitom vlítnul pod auto. Umřel kvůli pitomý váze…“
Jackie se zlomil hlas. Rose ji objala.
„Já vím, mami. Byla jsem tam…“
„To si nemůžeš pamatovat, nemělas ani rok.“

„To je ono!“ Doktor vpadl do obýváku jako velká voda.
„Co? Že si to nemůžu pamatovat?“
„Ale ne, to ne. Ukázali mi seznam adres, na kterých Sára bydlela v posledních letech, a které policie kompletně a bezvýsledně prohledala. A víte co? Žádná z nich nebyla v Chelsea! Museli to přehlídnout. Jackie, našla byste ještě tu ulici a dům?“
„No, já si nejsem jistá, je to spoustu let, ale vzpomínám si, že jsem si z ní utahovala, ať si dává pozor na Freddyho Kruegra. Hloupej fór, já vím… když na to teď myslím. Takže to nejspíš byla Elm Street…“
Jackie se zamyslela.
„Ne, počkat, Elm Lane? Elm Drive? Avenue? Už to mám - Elm Park Road! Ale na číslo si nevzpomenu, kdybyste mě zabili.“
„Nevadí. Jdeme, šup, šup!“ vystrkal Doktor obě rázně z bytu. Rose si jen taktak stačila nazout boty. Ne, že by to jejím opuchlým a rozedraným nohám nějak ulevilo.

Elm Park Road 14, 9.15 a.m.

Byl to ten typický dvojdomek, jakých jsou v Londýně tisíce – se schody vedoucími ke vchodům, s velkými arkýřovými okny v obývacím pokoji a balkonovými římsami u oken ložnic v horním patře. Před jeho pravou polovinou stála cedule s nápisem Na prodej. Olivovníku v levé předzahrádce se i přes Jackiinu předpověď dařilo výtečně.
V ulici panovalo lenivé dopolední ticho, přesto se Doktor obezřetně rozhlédl, než vyběhl ke dveřím a odemkl je sonikem.
Dům byl prázdný, na veškerém zařízení ležela slabá vrstva prachu, bylo však zřejmé, že tu někdo aspoň občas přebývá.

Dítě našel v zadní ložnici. Spalo na manželské posteli, ze všech stran pečlivě obložené polštáři. Krom tvářiček zarudlých dlouhým a marným křikem a zápachu linoucího se z plen vypadalo v pořádku.

Doktor vyťukal známé číslo a do telefonu řekl jen šest slov:
„Nezklamal. Elm Park Road čtrnáct. Allons-y!“
#6493 od Zuzka
09 pro 2018 22:01
Z nějakého důvodu mi ta povídka připomínala Torchwood. Ale zaboha netuším proč.
Bylo to napínavé a smutné. Ale stejně bych se neodvažovala říkat Doktorovi, že mě zklamal... i kdyby to byla pravda. Vždyť se vždycky tak snaží.

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků