#6178 od Sára
14 dub 2018 21:03
„Nicota? Může být, ale proč konec všeho? Nicota přece vyplňuje prostor mezi dimenzemi. Projdeš jí a jsi v jiném, paralelním světě. Tak to aspoň říkal Doktor. Už jsme skrz ni cestovali, ty i já, když jsme ho zachraňovali před Sovdar. A vrátili jsme se v pořádku.“
„Jenže tohle není ta nicota, kterou máš na mysli. Jsme ještě pořád na naší Zemi, ale při pádu do trhliny nás něco stáhlo sem, na místo, kde vše, co se kdy událo, přechází v nic. Jak to jen říct… existence člověka nekončí smrtí, tedy fyzicky ano, ale dokud žijí ti, kdo na tebe mohou vzpomínat, zůstáváš mezi nimi stále přítomna. Jakmile už není nikdo, kdo by si tě pamatoval, pak čas, který jsi prožila, všecko, cos udělala, cítila, myslela si, tvé zážitky i vzpomínky, to všecko zmizí tady - vstřebáno nicotou. Pak už jsi mrtvá navždycky.“
Otřásla jsem se.
„Bože, to zní tak definitivně! Tak beznadějně…“
„Proto je taky šedá barvou beznaděje, lhostejnosti, absence všech emocí. Barvou nenávratna…“
Odmlčel se, ramena svěšená a pohled upřený na obrazovku vnějších skenerů zbarvenou do šeda.
No, páni, už dlouho jsem v jeho hlase neslyšela takový tón. Jestli vůbec někdy. Vždycky si věděl rady, vždycky našel řešení. Takže teď jsme doopravdy v průšvihu.
„Mně teda ještě nějaké emoce zbyly,“ řekla jsem. „Minimálně zvědavost. Omrkneme to a uvidíme, co se dá dělat, ne?“
„Ne!“ vykřikl.

Pozdě.
Vyhlédla jsem z TARDIS…a zjistila, že se opravdu nacházíme v prostoru bez hranic. Nikde nic, žádný záchytný bod, na němž by mohl pohled spočinout. Jen všudypřítomná průsvitná šeď, která se mi okamžitě vpila do očí a mezi dvěma údery srdce zalila mysl jako povodňová vlna.
Moje tělesná váha náhle zmizela, lehčí než pírko chtěla jsem se prostě vznést, rozlétnout se do všech stran současně, a rozplynout se v tom nekonečnu. Ale jiná část mozku vnímala to šedé okolo jako drtivou sílu kamenného masivu, která naopak stlačovala mé já do jediné nepatrné částice, menší než nic. Jako by dvě různé síly soupeřily o to, která z nich ukončí mou existenci. Z pocitu rozštěpení se mi zatočila hlava.
Dřív, než jsem stačila ztratit vědomí, vtáhl mě David dovnitř a kopnutím zavřel dveře.

„Tohle už nikdy nedělej! Nikdy! Rozumíš?“ třásl se mnou jako chrt s uloveným zajícem.
„Ještě vteřinu, omdlela bys, vypadla ven, a ztratil bych tě.“
Pevně mě stiskl v náručí, až jsem zalapala po dechu.
„Nejde jen o to, že co je zapomenuto, skončí v nicotě,“ řekl s tváří zabořenou do mých vlasů.
„ Funguje to i obráceně. Co nicota uchvátí, bude ihned zapomenuto. Všemi a navěky.“
„Znamená to, že ani na nás dva už si tam nahoře nikdo nepamatuje? Danny? Jack? Nikdo?“
„Dokud jsme uvnitř TARDIS, je to v pořádku. Chrání nás. Zatím.“
David mě pustil a přešel ke konzoli.
„Takže – kdybych vyšla ven, zapomněl bys na mě?“
„Mimo jiné.“
„Já…omlouvám se, nevěděla jsem, že je to venku tak nebezpečné.“
„Když něco nevíš, nevrhej se do toho po hlavě!“
„Tak pravil Doktor.“
V duchu jsem se pousmála, neboť se mi vybavily všecky ty úžasné příběhy, které David vyprávěl dětem před spaním, a jejichž společným mottem bylo: Klidně tam vlítni, však ono to nějak dopadne…
Proto taky Danny tak střelhbitě zareagoval, když uslyšel z Doktorových úst ona magická slova „pomoc“ a „Dalekové“.

„Bez té ironie, ano?“ David mačkal různé čudlíky a nespokojeně u toho sykal. „Dost na tom, že tu trčíme jako moucha v medu. Nemůžeme tam, ani sem, nemůžeme nikam.“
„To jako, že se odsud už nedostanem?“
„Já nevím. TARDIS se odmítá pohnout. Je zvyklá cestovat časem, jenže tady panuje dokonalé bezčasí, a ona je dezorientovaná, nemá se čeho zachytit, od čeho odrazit.“
„A nemůžeš zadat poslední známé souřadnice a jednoduše zařadit zpátečku?“
„A o co myslíš, že se pokouším? Až na to, že TARDIS není pitomý plechový auto, je živá.“
„Pak ji to tady musí děsit stejně jako nás. Řekla bych, že se bude sama snažit vypadnout pryč.“
„Co bys řekla ty, není relevantní. Radši chvilku mlč, a nech mě přemýšlet!“
Oddechla jsem si.
David zněl sice naštvaně, ale stačilo se podívat na jeho soustředěný výraz, a bylo jasné, že prvotní šok z Nicoty je pryč. Znovu se v něm probudil Doktor, a to znamenalo, že máme z půlky vyhráno.

Potichu jsem se vytratila jedinými dveřmi, které vedly z kontrolní místnosti do nitra TARDIS.

Prošla jsem jakousi chodbičkou a ocitla se na široké galerii, která mnohonásobně obkružovala prostor tvaru obrovité studny, klesajíc v pozvolné spirále kamsi do hlubin.
Z jedné strany měla zábradlí, sahající mi sotva do pasu a zdobené barevnými ornamenty, které v šeru světélkovaly. Trošku to připomínalo schodiště ve vatikánských muzeích, jen v mnohem větším měřítku. I když jsem se přes něj naklonila, opatrně, abych nepřepadla, dohlédnout až dolů se mi nepodařilo.
Z druhé strany galerii ohraničovala namodralá stěna, v pravidelných vzdálenostech přerušovaná vystouplými tmavými lichoběžníky velikosti lidské postavy.
První z nich byl hned za mými zády. Dotkla jsem se ho a v prstech mi lehce zabrněla statická elektřina, či co to bylo. Na lichoběžníku se okamžitě objevila úhlopříčná trhlina, a vzápětí se obě části nehlučně zasunuly do stěny.
Ty jo, to jsou dveře jak na nějaké kosmické lodi, pomyslela jsem si.
Ale ty jsi na kosmické lodi, upozornilo mě poněkud nedůtklivě mé druhé já.
Pravda, ale na tak zvláštní, že na to pořád zapomínám. Vždyť, na kterém vesmírném korábu mají šatnu, v níž se můžete převléknout a vejít do jakékoliv historické doby, oděni k nerozeznání od místních obyvatel?

Popravdě, ta jasně osvětlená místnost, do které jsem vstoupila, vypadala spíš jako kostymérna, schopná ošatit i kompars velkofilmu. Nostalgicky jsem přejela dlaní po hnědém obleku s proužkem. Visel na ramínku hned vepředu, přímo na očích, jako by nedočkavě vyhlížel svého nositele.
Schody uprostřed vedly do patra, které bylo vyhrazeno ženskému oblečení. Byla jsem si skoro jistá, že bych tam při troše námahy našla i ony zelené šaty, ve kterých jsem tenkrát vypadala jako Shrekova nevěsta, ale radši jsem to nezkoušela. Vzpomínka na můj první výlet s Doktorem do časů inkvizice byla pořád intenzivně živá.
Vyšla jsem ze šatny a dveře se za mnou samy zavřely.
Zkusila jsem ty sousední.
To, co jsem našla za nimi, mi skoro vyrazilo dech.

Tohle byl skutečný kabinet kuriozit.
Některá z Doktorových inkarnací (a co já vím, možná všechny) musela být vskutku vášnivým sběratelem suvenýrů z každého koutu vesmíru. Ani jeden z předmětů, jimiž místnost doslova přetékala, mi nebyl povědomý. Většina vypadala jako nějaké přístroje, nástroje, nebo možná zbraně, a přišlo mi rozumné na ně radši nesahat.
Zaujal mě ale velký svitek, visící na stěně a plný pravidelně rozmístěných zvláštních znaků, které byly jemně vyryté do jeho struktury.
Pomalu jsem po nich klouzala očima (automaticky po řádcích zleva doprava) domnívajíc se, že mi TARDIS nabídne překlad, ale místo toho jsem uslyšela… hudbu.
V okamžiku, kdy se jich dotkl můj pohled, každý znak (který, jak se ukázalo, byl zároveň notou i hudebním nástrojem) zazářil a vydal tón. Celek zněl harmonicky, příjemně, v tempu pomalém, až téměř hypnoticky uspávajícím.
Zkusila jsem to v obráceném směru. Očekávala jsem kakofonickou změť zvuků, ale k mému úžasu se opět ozvala melodie. Jiná, svižnější a vyvolávající podobný pocit rozjařenosti, jaký jsem obvykle mívala po dvou sklenkách vína.
Začalo mě to bavit.
Pohlíženy po sloupcích, seshora dolů, nabídly mi „noty“ skladbu strhující, až patetickou, dokonale vyplňující prostor jako mnohohlasý chorál.
Odspodu nahoru však zněla něžně a tklivě, jako vzpomínka na ztracené štěstí.
V diagonálách se skrýval žalozpěv, ze kterého až mrazilo.
Rychlé a nahodilé těkání očima probudilo k životu něco, co se nápadně podobalo rokenrolu.
Stála bych tam snad do skonání světa a zkoušela stále nové způsoby, jak číst a hrát tuhle hudbu, kdybych to pojednou v nastalé pauze nezaslechla…

Někdo slabým dětským hláskem věrně opakoval poslední melodii.
Přiznám se, že mi naskočila husí kůže. Rozhlédla jsem se, ale v místnosti přeplněné vším možným se dalo jen obtížně určit, odkud to vychází. Ale nakonec jsem ji našla – kulovitou skleněnou nádobu, jakou jsme kdysi mívali doma.
Jenže v téhle neplavala zlatá rybička, ale na vrstvičce fosforeskující hmoty seděl (stál? vyrůstal z ní?)podivný tvoreček.
Vypadal docela jako květ orchideje, posazený na černou miniaturní trojnožku. Vnější okvětní plátky měl sněhově bílé, dva drobounké vnitřní byly zbarvené nachově a celkem věrně připomínaly lidská ústa. A nejen tvarem. Hýbaly se a ten hlásek vycházel z nich.
Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem bez rozmyšlení sáhla dovnitř, abych se jich dotkla.
A hned nato jsem zaječela, protože stvořeníčko, aniž zavřelo „pusu“, mi bleskurychle skočilo na ruku a vyběhlo po paži až k rameni. Tam se zastavilo, zmlklo a vyčkávavě na mě zíralo. Fakt, že ve skutečnosti nemělo oči, nehrál vůbec žádnou roli.
Ztuhla jsem jako Lotova žena v obavě, že ho jakýkoliv pohyb vyprovokuje k útoku. Že mě uštkne nebo se bez skrupulí prokousá mým krkem na opačnou stranu.
Vzájemně jsme se pozorovali, oba ve střehu.
Po chvíli jsem ucítila, jak mi pravá noha začíná trnout. Zkusila jsem opatrně přenést váhu na druhou, ale drobek sebou okamžitě cukl a nachové rtíky se mu zachvěly. Pak udělal dva krůčky, zasekl své nožky pevně do mého svetru a složil je pod sebe, jako když pták usedá na hnízdo. Z okvětních plátků se začalo linout tiché trylkování.
Neměla jsem ani šajn, co to znamená.
Možná vítězný projev po dobytí nepřátelského území.
Možná nabídka příměří.
Ale nejspíš to byl jen výraz potěšení z přítomnosti někoho živého. Po tolika letech samoty bych se ani nedivila.
Přešlápla jsem a odlehčila lýtko, ve kterém mi už nepříjemně mravenčilo.
Ani se nepohnul.
Tak jo, ty slavíčku, vezmu tě za Davidem, ať mi poví, co jsi zač.

S živoucí květinovou broží na rameni jsem se obrátila ke dveřím…a leknutím až nadskočila.
Za zády se mi ozvaly čtyři za sebou rychle jdoucí údery. Následovala nepatrná pauza a pak znovu tatatata…tatatata…tatatata… nepříliš silné, ale o to naléhavější.
Velice pomalu jsem se otočila.
Bubnování vycházelo z kulatého předmětu o průměru asi dvaceti centimetrů, ležícího hned vedle skleněné báně.
Připomnělo mi to jeden starý film o deskové hře jménem Jumanji, která tímto způsobem vábila potencionální hráče, aby je následně pohltila a nechala v džungli bojovat o holý život.
Takovou chybu jsem udělat nehodlala, přesto jsem ale cítila, jak mě to k té věci neodolatelně přitahuje.
A pak jsem si uvědomila, proč.
To ráno, tenkrát na Adispeře…když jsem položila Doktorovi dlaň na hrudník…tlukot obou jeho srdcí měl stejný rytmus. Takže ten předmět musel mít zcela jistě co do činění s Pány času.
Setřela jsem z něj vrstvu prachu, a ukázalo se, že jeho vrchní část je průhledná. Uvnitř se rýsovalo miniaturní bludiště. Jako dítě jsem měla podobný hlavolam – kulatý labyrint s kuličkou, kterou bylo třeba obratným manévrováním dostat do jeho středu. Tohle bylo trochu jiné, žádná kulička a bludiště neuvěřitelně složité, precizně propracované a plné slepých míst a odboček. V jedné z nich se usadil tmavý drobeček, možná zrnko prachu, možná nějaký drobounký mrtvý hmyz.
Popadla jsem tu věc a vyšla na chodbu. Bubnování zesílilo, ale ne natolik, aby přehlušilo známé zvuky startující TARDIS. Jak ráda jsem to její kvílení slyšela!
Rozběhla jsem se do kontrolní místnosti.

Na jejím prahu jsem ale zůstala zaraženě stát.
Válec uprostřed konzole se nehýbal, všechny monitory ukazovaly ve vzácné shodě jednolitou čerň.
A můj muž byl pryč.
#6179 od Zuzka
15 dub 2018 18:18
Samozřejmě, že vždycky klepe čtyřikrát. Cokoliv. To je new Who running joke :-)
Zpívající květinka mi připoměla Groota z druhého dílu Strážců galaxie. Nebo z titulků prvního dílu. Hudební deska mi přijde kouzelný nápad, celkově je takových nápadů v tomto dílu hodně. Takto vymyšlená Nicota je mnohem děsivější než obvyklá Prázdnota. Ale zase nemají moc možností, co tam podnikat, než prostě utéct. Pokud je teda TARDIS odveze...
A ty zapomenuté věci jsou v té Nicotě napěchované anebo se tam roztavily v nekonečné šedé Nic? Jakože při té první variantě by tam třeba mohli něco zahlédnout a David by zareagoval - hele, tohle jsem kdysi znal, jen jsem na to už dávno zapomněl - a ono šup! a vyšouplo by se to zpět do reálného světa:-)

Doufám, že se David schovává někde pod konzolí se šroubovákem v zubech. Nemají čas flákat se v Nicotě, stojí jim tam práce se zachraňováním Cardiffu a Země!
#6180 od Sára
15 dub 2018 19:00
Ta zpívající květinka je moje oblíbená tříprstá orchidej (viz povídky Rozsudek a Poslední svého rodu), ale pssst...Sára Loganová to ještě neví.
Co se děje s věcmi, vstřebanými Nicotou, se dozvíme záhy...
A, ano, měli by sebou hodit a vypadnout odtamtud a vrátit Cardiff posledních, teď už určitě století zpátky na Zem. Jenže znáš Doktora - vždycky se něco zvrtne (no a David to má v genech taky, co si budeme povídat :D )
#6181 od Tessuna
17 dub 2018 18:17
Wow.
Takže, Nicota a Nicota... nejsem si úplně jistá, jestli jsem pochopila rozdíl, já jsem si i tu původní Nicotu představovala jako propast zapomnění. Obojí mi přijde zhruba stejně děsivé a depresivní. Stačila by mi jedna... kolik těch různých Nicot vlastně může být?
Kytička mi byla povědomá, chvíli jsem dumala nad tím, ve které epizodě jsem ji mohla vidět. :) Ještě jsem si nestihla znovu přečíst celou sérii, ale teď už vážně budu muset.
Ten hudební svitek je jedna z nejfantastičtějších věcí, jaké jsem kdy četla, ta představa, že jej lze číst různými směry a slyšet pokaždé jinou hudbu, mě nesmírně bavila.
A jé, čtyřikrát... kdo by to tak mohl být...? :D. Jestli to není nějaký chyták a opravdu se tam odkudsi vynoří Master, tak se těším. Co bude asi říkat Davidovi? Dovedu si představit, že by mu celá ta záležitost s metakrizí mohla připadat zábavná... Už se nemůžu dočkat pokračování. :)

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník