Jelikož mám příští tejden ústní maturitu z češtiny, tak mi to vychází tak na 2 knihy denně a ani nejsou moc zajímavý...
A jinak Dirka už jsem dočetl, mám tu ještě zásobu asi 5 DW knih, chtěl bych si ještě přečíst Silmarillion a znovu Atlas Mraků (fakt super knížka, doporučuju)
No a po maturitě bych se zase chtěl věnovat titulkám, takže toho mám na práci vážně dost.

Tak jsem právě dočetla Thrawna a jdu se svěřit (následují jen nepatrné stopy spoilerů). Jelikož už léta čtu a obdivuju knihy Timothyho Zahna, měla jsem jakási tušení, o co se s tímhle románem pokusí. Trochu mě děsí, že jsem se strefila. Úplně. Ve. Všem. Tušila jsem, že na tuhle takticky ožehavou situaci - přivést svůj oblíbený kousek Extended Universa, pardon Legends, zpátky do kánonu Star Wars - půjde co nejopatrněji a s chytrou strategií hodnou samotného Thrawna: ta kniha totiž je dějově v souladu jak s novým kánonem, tak s Legends. Neodporuje svou zápletkou žádnému z těch dvou světů. Je to kniha smířlivá, nekonfliktní - tedy až na všechno to válčení uvnitř. Neurazí zapřísáhlé fanoušky Legends, neurazí nadšené fanoušky nového kánonu. Krom toho v ní ale není mnoho navíc - odvážných kousků a zajímavých vedlejších postav a zápletek, kvůli nimž jsem si Zahnovo dílo zamilovala především. Tentokrát si dokonce ani nevymyslel žádnou zajímavou planetu. S Thrawnem je docela zábava - je vlastně hodně jako Sherlock. Představte si Sherlocka jako imperiálního důstojníka, s věrným pobočníkem, který by klidně mohl vypadat jako John Watson... A to je vlastně všechno. Když se to vezme kolem a kolem, ta knížka je předvídatelná od začátku do konce. Dokonce jsem tušila i to, že nabídne moment - moment, kdy Thrawn čelí rozhodnutí, chvilka zaváhání, a všechno by mohlo skončit úplně jinak, na kratičký okamžik se otevře možnost úplně jiné budoucnosti, závratná vize, co by se asi stalo, kdyby, a co všechno by se mohlo stát... ale jelikož čtenář viděl původní Star Wars, ví předem přesně, co se stane... a to je tak děsně nefér!
Celkové hodnocení: jsem rozpolcena. Buď je to první krok nějaké promyšlené strategie hodné samotného Thrawna a způsob, jak časem do kánonu vrátit mnohem větší a zajímavější kus z původního EU... anebo je to nicmocový počin dle hesla "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" a má to skoro pachuť fanfikce. Mínusové body za to, že se Thrawn potkal s Darth Vaderem (!) a neřekli si o moc víc než ahoj.

A ještě se musím pochlubit, že taky právě čtu nejnovější Žoldnéře fantazie, v nichž je i jedna povídka, která je mým prvním krůčkem ve světě literatury tištěné. Překrásné ilustrace k ní stvořila Meisiluosi. Ten pocit - mít otištěnou povídku - je naprosto nepopsatelný, takže se o to ani nebudu pokoušet. Je mi zkrátka blaze. :):)

Gratuluju k vydání povídky! Už jsem se párkrát chtěla zeptat, kdy to vyjde a ono už je to na světě:-) Doufám, že to naše knihovna včas zakoupí, jsem zvědavá na příběh i na ilustrace!

S Thrawnem jsem četla několik knih v dávných časech, byly to mé jediné SW knížky. A nepamatuju si z toho víc, než pocit, že to bylo vcelku fajn. Dokonce jsme ho použili na SW táboře k nějakým dějovým zápletkám, ale víc do diskuze nedokážu přispět.

Tak to gratuluju! A hodně štěstí v další tvorbě.

U toho Thrawna mě celkem mrzí to slyšet. Sice k němu nemám takové pouto jako ty, ale už jenom ten charakterový základ se mi líbí. Jak mě ve SW Rebels mrzelo, že ten potenciál nevyužili, tak tady je to o to smutnější, že se nemůžou obhajovat dětskou cílovou skupinou.

Tedy, věděla jsem, že se sem do literární sekce vracím po dlouhé době, ale že to jsou tři roky... Je ale pravda, že jsem za tu dobu nenarazila na mnoho knih tak dobrých, že bych je nutně potřebovala doporučit. Už jsem začínala propadat iluzi, že už jsem našla všechny své oblíbené autory a série a nezbývá mi než číst je po zbytek života pořád dokolečka (což by ještě nebylo tak zlé, ono jich je celkem dost...) A teď jsem zase něčemu propadla.

Je to série Dobrodružství Milese Vorkosigana od Lois McMaster Bujold.

Věděla jsem o její existenci už nějakou dobu a tušila jsem, že by to mohlo být dobré. Není to žádná literární novinka (první díl vyšel v roce, kdy jsem se narodila) a některé díly už dnes není snadné vypátrat po knihovnách a antikvariátech; ale tenhle poněkud náročný quest jsem právě dokončila a musím říct, že to stálo za to.

Tím doporučením, které mě definitivně zviklalo, byla věta: "Ono to sice není tak docela podobné Firefly, ale..."
A to je vlastně všechno, co potřebujete vědět.

Jenže já jsem právě dočetla celou sérii a jsem plná pocitů, o které se nutně potřebuju podělit, takže vám toho řeknu mnohem víc.

Hlavní hrdina, Miles Vorkosigan, je totální cvok. Je mrňavej, hyperaktivní, inteligentní a ukecanej. Je to šlechtic z planety, kterou kdysi kolonizovala směska především evropských národů (Angličani, Rusové, Francouzi, Řekové... a mimo jiné taky Češi), ale která pak na pár staletí vypadla ze systému červích děr a upadla... no, ne přímo do barbarství, ale řekněme do takového 19. století.

Jejich prvním znovusetkáním s vyspělou civilizací byla invaze. Kterou, navzdory nedostatku moderní techniky, odrazili. Je to prostě banda namakaných drsoňů v uniformách jak z historickýho filmu - jenže teď jsou ve vesmíru. A moc se mezi nima nenosí, aby byl někdo mrňavej (nebo inteligentní...), takže Miles to nemá jednoduché.

Zkuste si ho představit jako něco přesně mezi 11. Doktorem a Tyrionem ze Hry o trůny.

Většina příběhů se motá kolem vesmírných dobrodružství žoldnéřské armády, meziplanetární špionáže, politiky a vůbec. Jedna nebo dvě ale hraničí s klasickou romantikou á la Pýcha a předsudek (a kupodivu mám právě tyhle díly nejradši. Uniformy, plesové šaty, šlechtické pikle 19. stol - a kosmické lodě, moderní technologie a jiné planety... kombinace, o které jsem ani nevěděla, jak moc ji potřebuju.)

Někdy, pravda, je to trochu temné a surové (pamatujete na toho padoucha Nisku z Firefly? Tak takových týpků je tady víc) a někdy se skoro stydím, že se s takovým gustem začítám do příběhů, kde jsou postavy krutě mučeny... jenže, síla těch příběhů spočívá právě v tom, že ty postavy se nenechají zlomit a veškerá způsobená traumata nakonec nějak překonají.

Myslím, že v celé sérii se nevyskytuje jediná postava, která by si nutně nepotřebovala kecnout na pohovku k nejbližšímu terapeutovi. Většina z nich ovšem pokušení vyhledat odbornou pomoc statečně odolává. Možná v tom je hlavní kouzlo série: člověk si ve srovnání s nimi připadá nádherně příčetnej.

Sorry za dlouhatánskej text, potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Díky za tip. Už jsem taky zaznamenala existenci této série, ale zatím mě k ní nic nepošťouchlo. Až nebudu mít co číst, tak si snad vzpomenu