Nejprve poznámka ke kritice kritizování: pokud do něčeho rýpu, znamená to, že se mi to líbilo. Kdyby ne, tak nějakým rýpáním vůbec neztrácím čas. Na kritice není nic špatného a kdybychom se tu pokaždé jen blaženě rozplývali a říkali: Jééé, to bylo hezký!, začala by to být nuda ještě větší. A že mě Moffat posledních pár let pomalinku zklamával, až jsem skoro zapomněla, že kdysi patřil k mým nejoblíbenějším scénáristům, opravdu jsem se skoro těšila, jak sem přijdu a jeho nejnovější výtvor rozcupuju. Totiž podrobím kritice.
...
Jééé, to bylo hezký!

Jeden čas jsem se hrozně ráda bavila představou, jak by ten či onen film vypadal, kdyby ho natočil Terence Malick. Pokud neznáte, tak má velice specifický rukopis: voiceovery, dumání nad smyslem všeho, dechberoucí záběry, úplná vizuální poezie... a teď, přestože jsem si nikdy nekladla otázku, jak by v jeho podání vypadal Doctor Who, mám najednou docela dobrou představu... asi nějak takhle.

Jednou za dlouhou, dlouhou dobu se zkrátka vyskytne epizoda, které není absolutně co vytknout.